Myšlenkové pochody

Typický coming out, aneb "Mami, tati, jsem lesba."

10. července 2014 v 10:24 | Deny el Infian
Nejprve bychom si asi pro jistotu měli vysvětlit, co to ten coming out vlastně je. Předpokládám sice, že většina z vás ví, ale znáte to - náhoda je vůl a googlování je, pro některé, věcí strašně náročnou.

Pojem coming out se dělí na vnější a vnitřní. Vnější vlastně znamená, že člověk někomu něco přizná, vyjde s něčím na povrch, s něčím co do té doby pečlivě tajil. Vnitřní je to, že se dotyčný jedinec s oním faktem sám vyrovnává a učí se ho akceptovat. Nejtypičtější použití tohoto výrazu je tedy asi při uvědomování si a oznamování jiným, že je člověk jinak než heterosexuálně orientovaný. Ovšem, samozřejmě to lze použít i při odhalení veřejnosti jiných věcí.

Můj článek ovšem bude pojednávat právě o coming outu nehetero lidí.

Předpokládám, že většina, pokud ne všichni, považují coming out za správnou věc tím způsobem, že přijdou za svými blízkými se slovy "Musím se vám k něčemu přiznat. Jsem lesba.". Já to za správné nepovažuji. Důvod k tomu mám prostý. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo přišel za svými blízkými a řekl jim něco, jako "Chci vám něco říct. Jsem heterák.".

Hádám, že většina z vás si okamžitě pomyslí něco, jakože proč by to měl sakra oznamovat, vždyť je to samozřejmost. Což je také kámen úrazu.

Proč se od lidí automaticky očekává, že budou hetero? Proč, pokud dítě nejeví známky odlišné orientace nijak výrazným způsobem, rodiče snad ani nenapadne, že by jejich dítě mohlo být jinak orientované? Pochopím to v minulosti, kdy se o odlišných sexuálních orientacích moc nemluvilo a tajilo se to, ale dnes už to je něco poměrně… veřejného? Nevím, jak to říct, ale snad tedy pochopíte. Tak proč tu heterosexualitu očekávat, já vím, že ve většině případů daný člověk opravdu bude hetero, ale nebylo by stejně lepší, občas zvážit i tu možnost, co když za vámi vaše dítě, rodinný příslušník, kamarád, známý či kdokoliv jiný, přijde s tím, že prostě nesdílí s většinou lidstva zájem o příslušníky opačného pohlaví? Myslím, že by se tím předešlo případným šokům, kdyby se to opravdu stalo, přeci jen potkat to může každého a snad by se postupně mohla i trochu zmírnit ta homofobie, která mezi lidmi panuje. Jen škoda, že to je jen marné přání.

Každopádně zpět k samotnému coming out. Sama tedy moc neuznávám to, aby člověk přišel za rodinou s tím, že není heterosexuál. Když už svou orientaci nechodí oznamovat ta "normální" populace, tak proč to vyžadovat od té ostatní, no ne? Proč prostě jen ve chvíli, kdy budou někoho mít a budou o tom chtít povědět svým bližním, nepřijít a neoznámit jim to? Samozřejmě, pravděpodobně poté bude asi následovat o něco větší šok ze stran těch, co se to právě dozvědí, ale oznamující se tak zachová stejně, jako jakýkoliv heterosexuál. Nehledě na to, že pořád je to lepší a citlivější coming out, než kdyby vás přistihli v nějaké intimní chvilce s člověkem stejného pohlaví.

Homosexuálům, bisexuálům, asexuálům, transsexuálům a dalším vadí, když nejsou považováni za normální lidi, ale sami se tak v některých ohledech nechovají. "Normální" lidi přece nechodí svou orientaci někomu oznamovat, leda tak představí svého partnera/svou partnerku.

Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým lituju, že nejsem hetero, protože mě prostě láká představa, přijít za svou rodinou a oznámit jim, že jsem na kluky, zajímala by mě reakce :D Bohužel orientovaná jsem bisexuálně, tak z toho asi nic nebude. Ale ani nemyslím, že něco bude z toho, že přijdu a prostě oznámím rodině, že jsem bi. Ani svým kamarádkám jsem to tím způsobem neoznamovala, dozvěděli se to prostým, ač trochu vystresovaným a bojácným, oznámením, že mám holku. To, že jsem bi jsem pak většinou už jen doupřesnila, když se zeptaly. Ono se totiž lidi většinou ptají, minimálně mě teda. Mimochodem, myslím, že až na jednu, to vzaly dobře. Tak už je doufám, že až to jednou oznámím doma, tak to tak vezmou také :D

Na závěr jen podotknu, že tímto článkem nechci nikoho shazovat, ani urážet, ani zpochybňovat jeho činy a přesvědčení, ani cokoliv jiného. Coming outujte si, jak jen chcete lidi, je to vaše věc. Jediné čeho chci tímto článkem docílit je vyjádření svého názoru na věc a poukázání na pár věcí.

Existují v dnešním světě originální lidé?

6. února 2014 v 12:56 | Deny el Infian
Have you forgotten your Angel...?Dnešní svět netřeba popisovat, tedy pokud tohle nebudete číst až za několik let, jakože pravděpodobně nebudete.

Netoužím tenhle článek věnovat kritice na dnešní svět, společnost, lidstvo, z pohledu, v tomto ohledu pesimistického, dítěte, co samo není jiné než ostatní a nedokáže nic změnit.

Existují v dnešním světě originální lidé? To je otázka, která mi posledních pár dní nedá pokoj. Nedávno jsem totiž četla názor, už bohužel nevím čí, že originalita již neexistuje, protože jen když o sobě člověk prohlásí, že je originální, originální není. A něco na tom je, to bez debat.

V dnešní době, kdy je většina lidí stejná, jako ostatní a všichni si přesto myslí, jak jsou originální, je skutečně mnohonásobně menší počet lidí, kteří by se svým způsobem dali považovat za skutečně originální.

Facebook
Říkám svým způsobem, protože přestože je takových lidí, kteří se dají nazvat originálními, méně, není jeden jediný a někteří si jsou poté podobní, proto nemohou být úplně originální. Ale oproti té většině se originální zdají být a i to je lepší než nic.

Kdekdo mi teď možná chce říct, že nemám pravdu, že každý člověk je originální, ale tomu já už dávno nevěřím. Ano, každý člověk se možná rodí, jako originál, ale většina z nich se pak stejně začlení do většiny společnosti a jde s davem, snad ze strachu být jiný, ze strachu z odsouzení okolí či prostě možná jen nechce být jiný, výrazný a touží pouze zapadnout, i tací lidé jsou, ovšem právě těm to bohužel často nejde. Jen málokdo tento strach překoná a odváží se vybočit z davu. A přesně to jsou lidé, které obdivuji.

Ovšem, teď zpět k myšlence, že každý kdo o sobě jen prohlásí, že je originální, takový není, protože téměř každý si o sobě myslí, jak je jedinečný a originální.

Když tedy člověk, který by se dal považovat za originální osobu si o sobě sám myslí/tvrdí, že je originální, začlení se tím částečně zpět do davu a ztratí tak svou jedinečnost?

Já myslím, že částečně ano. Výhoda toho tkví v tom, že tohle většina lidí neřeší, většinou oné lidi, jako třeba kolemjdoucí na ulici, vlastně ani nezná a proto nemůže vědět, zdali si to o sobě myslí a pokud se tedy oni lidé liší už od pohledu - jakože to považuji za nejvýraznější projev originality, protože originální povahu člověk na ulici u cizího člověka opravdu nijak nepozná, pokud ji nijak neprozrazuje právě jeho vzhled - pak je okolí může považovat za originální, nebo, jak je v dnešní době zvykem, je kvůli jejich odlišnosti odsuzovat.

crackSama mám moc ráda lidi, kteří se nebojí odlišovat, kteří si nic nedělají z toho, co si o nich okolí myslí. Mám ráda lidi, kteří prostě již od pohledu něčím vynikají a nevypadají stejně jako ostatní - ať už mají třeba jen skutečně osobitý a jedinečný styl oblékání nebo jen obarvené vlasy nějakou nezvyklou barvou, či prostě něco, co jasně dává najevo nějakou část jejich povahy, něco co mají rádi… Chtěla bych taky taková alespoň trochu být. Ale nejsem, ani trochu a ani nepatřím mezi ty lidi, kteří si o sobě naivně myslí, jak jsou originální. Ne, já se naopak svou obyčejností, nejedinečností a nevýrazností trápím. Nesnáším to. Nesnáším ten pocit, že nejsem ničím výjimečná nebo tak něco, že jsem stejná jako ostatní a jdu tupě s davem.

Tímhle článkem jsem vám zase jednou dala možnost nahlédnout do mé hlavy, mých myšlenek. A přestože jsem se nad tou otázkou existence originality v dnešní době skutečně snažila zamýšlet a přijít tomu na kloub mám dojem, že se mi to nepodařilo. Nepřekvapí mě, pokud mi, v reakci na tenhle článek, ukážete zase nějaký další úhel pohledu na tuto tématiku. Vlastně v to částečně i doufám. Je hezké, číst, že někdo třeba s mými myšlenkami souhlasí, to rozhodně, ale současně je úžasné, když se mi někdo rozhodne poskytnout možnost, vidět to jeho očima.

Nakonec už napíši jen jednu jedinou větu, kterou určitě všichni znáte, jen ta má prošla menší úpravou.

Zazvonil zvonec a článku je konec.

Obrázky mám z WeHeartIt.com

O existenci, životě a smrti

30. září 2013 v 16:52 | Deny el Infian
Není to tak dlouho, co mi byl položen dotaz, kvůli tomu, že jsem řekla, že nevěřím na reinkarnaci, jak můžu žít s tím, že pak najednou prostě umřu a už nic nebude.
Zanedlouho poté, v jedné knize bylo zmíněno, že lidé na Boha a posmrtný život věří často proto, že chtějí věřit, že je uklidňuje myšlenka, že po smrti něco následuje.
A já se ptám. Jsem jediná, koho představa toho, že po smrti následuje třeba nějaký nekonečný posmrtný život, děsí?
Plno lidí se bojí smrti, plno lidí by chtělo být nesmrtelných a já je nechápu. Neumím si představit, že bych tu měla být navždycky, dobrá zajím mě, jak bude vypadat svět třeba za sto let, tedy pokud tu stále bude, ale stejně. Naopak, tak nějak mě uklidňuje fakt, že to jednou skončí, že to může kdykoliv skončit a i to nejhorší co mě potká, nevydrží navždy.
Co se té nesmrtelnosti týče, už nevím, kde jsem to četla, kdo to řekl, ale úžasně to vystihuje věta "Lidé by chtěli být nesmrtelní, ale pak nevědí co dělat, když v neděli odpoledne prší." A je to pravda.
V reinkarnaci nevěřím z jednoho prostého důvodu. Jak bych se po smrti mohla převtělit do někoho/něčeho jiného? Co mě vlastně dělá mnou? Já myslím, že to není jen o tom, jaká jsem, ale i o mých vzpomínkách, myšlenkách, činech, radostech, trápeních… A nechce se mi věřit, že to vše by se převtělilo spolu se mnou. Vždyť jak bych pak asi mohla žít třeba jako nějaké zvíře, když bych věděla, že dříve jsem byla člověkem?
O životě i existenci v poslední době přemýšlím víc než kdy dřív, tak nějak se o tom všem víc zamýšlím a asi jsem za to i ráda.
Vznik světa, vesmíru, (ne)existence Boha… Věci, na které neznáme odpověď a asi ji nikdy nepoznáme.
Jak sakra vznikl vesmír? Věc, která mi vrtá hlavou ze všech nejvíc. I kdyby vesmír vznikl z něčeho, co vzniklo z něčeho jiného a tak furt dokola, nakonec se musíme dostat k tomu, že vzniklo něco z ničeho. Ale jak mohlo vzniknout něco z ničeho? A hlavně, vždyť i to nic musí být logicky něco… Navíc, jak může být vesmír nekonečný? Dokážu si představit, že čísla nikde nekončí, ani nezačínají, ale vesmír? Ne to skutečně nedovedu.
Vlastně, já sama si ani nedovedu představit, jak se mohlo, vyvinout třeba i lidstvo, jak se mohlo vyvinout to všechno, co dneska máme. Už od té doby co v dějáku probíráme nějaké ty starověké státy a města, vrtá mi hlavou, jak to tehdy vlastně bylo. To někam prostě přišli a řekli, že tady založí stát/město? To asi ne. Zajímá mě, jak to bylo, je, bude… Ale pochybuji, že se to dozvím.
Vznik světa, země a hádám, že i vesmíru je objasňován různými teoriemi, za nejpravděpodobnější se nejspíš považují ty vědecké a já si tak říkám proč? Proč už lidstvo nevěří v žádné nadpřirozeno, v nic co nelze vědecky dokázat? Není to přeci jen škoda?
Osobně zastávám názor, že lidstvo jde do kytek, že se samo řítí do záhuby, že už tu dlouho nebude, hledí jen na sebe a nezajímá je, jaký svět budou mít jejich děti… Ovšem neříkám tím, že jsou takoví všichni! Jenže to špatné hold často bývá výraznější než to dobré...
Možná si teď řekněte, že všechno vidím moc černě, že jsem pesimistka, že o tom nic nevím, že nemám pravdu a já to všechno budu bez problému akceptovat. Protože neříkám, že to všechno takhle je. Ne. Já se vám jen snažím ukázat svět, mýma očima. Očima praštěný, natvrdlý, nevzdělaný, možná trochu pesimistický čtrnáctiletý holky, která má hlavu plnou otázek a žádných odpovědí…

Kdo jsem?

30. srpna 2013 v 20:45 | Deny el Infian
Stojím před zrcadlem pozorujíc obraz dívky v zrcadle. Několik pramenů původně rezavých, teď načervenalých vlasů jí spadá do pihovatého obličeje a ona je odhrnuje pryč, prameny tam za chvíli, ale opět spadnou. Dívám se jí do očí, jejichž barvu sama nerozeznám, ale prý je to modro-šedá s trochou zelený, ona jako by můj pohled oplácela.

Tohle jsem já. Při téhle myšlence sebou trhnu. Něco mi říká, že to není pravda. Tohle nejsem já. Tohle je jen mé tělo. Já sama jsem schovaná někde uvnitř.
Ale kdo tedy jsem?
Odpověď na tuto otázku se může jevit jednoduše a prostě. Jsem živá bytost, člověk, dívka. To všechno ovšem vím, ale kdo skutečně jsem? Otázka, která mi vrtá hlavou.
Napadá mě, zdali je rozdíl mezi tím, kdo jsem a jaká jsem. Domnívám se, že je.
Nedovedu říct, kdo jsem, ale mohu říct, jaká jsem nebo jaká si alespoň myslím, že jsem, ovšem stejně tak vy můžete říct, jaká jsem, nebo jaká si aspoň myslíte, že jsem.
Náladová, přecitlivělá, asi trochu sebestředná, naivní, stydlivá, úchylná, bláznivá a klidně bych mohla pokračovat dál, ale myslím, že tohle jako malá ukázka, toho jaká se domnívám, že jsem, stačí.
Ovšem stále mi vrtá hlavou má první otázka, kdo tedy doopravdy jsem?
Napadá mě odpověď, jednoduchá a přesto možná pravdivá. Nikdo. Jsem nikdo v porovnání s celým lidstvem, s celou planetou Zemí, Vesmírem… Jsem jen malá, nevýrazná a nepodstatná tečka uprostřed dalších takových teček, kde je jen pár o něco větších a pro lidstvo významnějších teček, uprostřed něčeho velkého. Možná jednoho dne nebudu jen malá nevýrazná tečka, možná dokážu něco, čím se také stanu tou tečkou o něco málo větší než jsou ostatní, přestože tomu sama nevěřím, ta možnost tu je. Tu možnost má totiž každý.
Když o tom tak uvažuji, možná jsem na otázku, kdo jsem, skutečně našla alespoň částečně pravdivou odpověď. A možná ne. Nejsem si jistá, ale něco mi říká, že na tom co tvrdím, něco je.
Jak přemýšlím, zdali jsem na onu otázku, kdo jsem, skutečně odpověděla, napadá mě ještě jedna věc.
V porovnání s tím vším možná jsem jen bezvýznamná tečka, ale v okruhu lidí, které znám, pro někoho možná přesto mohu být výjimečná a podstatná. Neříkám, že taková pro někoho jsem, opět jen podotýkám, že tu je taková možnost.
Je teď má odpověď na otázku kdo jsem kompletní? Je tohle skutečná a pravdivá odpověď? To mohu jen hádat.
Napadají mě samozřejmě i další otázky. Proč tu jsem? Má můj život nějaký smysl či nikoliv a změnilo by se něco, ať už v minulosti, přítomnosti, či budoucnosti, kdybych se nikdy nenarodila?
Otázky, na které nenaleznu odpověď, minimálně né teď. Možná se odpověď dozvím před svou smrtí, až budu moci konečně zhodnotit, zdali jsem ve svém životě dokázala něco, co třeba jen nepatrně ovlivnilo ostatní lidi. I když moment, to je blbost.
Předpokládám, že stejně jako ostatní a jejich chování - třeba jen nepatrně - ovlivňují mě i já a mé chování ovlivňujeme - a teď je jedno, jestli náhodou nebo schválně, pozitivně či negativně, více či méně - lidi v mém okolí. Otázkou ale zůstává, zdali by na tohle měla má neexistence nějaký větší a podstatnější vliv.
Začínám mít dojem, že se z jedné otázky rozvíjí čím dál víc otázek a odpovědi na ně postrádám. I když to, že otázky přibývají více a hlavně jednodušeji než odpovědi, je asi celkem přirozený a nepřekvapivý jev.
Mám teď strašné nutkání rozpovídat se tu i o jiných věcech, ale omezuje mě fakt, že tenhle článek vlastně má být o mně a tak mi asi nezbývá nic jiného než se o tom ostatním rozpovídat v samostatném článku a tenhle již ukončit.
Pokud jste čekali, že se tu o mně prostě dozvíte nějaké jasné fakty a to jaká jsem, pak jsem vás pravděpodobně zklamala a omlouvám se za to. V případě, že si o mně budete chtít utvořit nějaký obrázek, nezbývá vám nic jiného než si ho utvořit z mých článků či v případě, že by se náhodou našel někdo, kdo by mě chtěl skutečně poznat (nutno podotknout, že k tomu by vám nepomohl ani článek, který by pojednával o tom, jaká jsem), bude to muset okusit na vlastní kůži.
Z tohohle článku jste se vlastně dozvěděli asi jen to, že nevím, kdo skutečně jsem, pár příkladů toho jaká jsem nebo spíše toho, jaká si myslím, že jsem a to, že občas možná dovedu i přemýšlet.
Možná mě teď někdo bude mít kvůli něčemu z toho, co jsem napsala za blázna a tomu bych chtěla vzkázat jednu věc: Je mi to jedno. Ale vlastně ani nepopírám, že jsem blázen, možná jsem, možná ne. Kdo ví…

Melounové odhalení

31. července 2013 v 14:24 | Denyska a Cukřík ^^
( Zdroj obrázku: http://www.fruitycuties.com/ )

Meloun. Teď je to pro vás možná je obyčejná zelenina, ale věřte, že v melounu je něco mnohem víc. Tajemství melounu, na které lidstvo nepřišlo tisíce let, jsme společně s mým manželem odhalili během pár minut. Ale začněme pěkně na začátku.
Mnozí z vás si možná ani neuvědomují, kolik toho o člověku vypovídá fakt, zdali mají rádi meloun. Pravdou je, že tenhle fakt toho o člověku říká strašně moc! Vypovídá to o něm, zdali má nebo nemá rád meloun! A tím pádem jestli ho jí nebo nejí.
Meloun nás spojuje. Věřím, že nejeden pár je spolu vlastně jen kvůli tomu, že oba mají nebo nemají rádi meloun a že nejedni milenci spolu spí jen kvůli tomu, že mají či nemají rádi meloun.
Meloun nás ovlivňuje. I na sexuální život každého člověka a to jak mu to v té posteli jde má to, jestli mu meloun chutná a jak často ho jí, velký vliv!
Ovšem tajemství melounu je něco úplně jiného! Něco mnohem většího! Je to odhalení tak velké, že jeho velikost se nedá popsat slovy. Tohle odhalení vám změní život!
Myslím, že nejeden z vás, občas uvažoval o tom, proč existuje lidstvo. Tuhle otázku tisíce let nikdo nerozluštil. Nyní již, ale rozluštěna je!
Lidé existují jen kvůli melounu, zanikne-li meloun, zanikneme i my.

Měli bychom tedy o melouny dobře pečovat a stále je rozmnožovat. Protože melouny mohou být cestou k našemu zániku!

Edit 20:11: Na přání All dodávám ještě ikonku "I am team melon", kdo má zájem, nechť si ji umístí na blog, nejlépe tak, aby odkazovala na tento článek :')

Život je jako houpačka – jednou jsme nahoře a jednou dole

14. července 2013 v 19:11 | Deny el Infian
Nevím jak začít. Nesnáším začátky. Začátky jsou většinou těžké a to je nejspíš dobře. Představte si třeba hotel. Kdyby byly začátky při budování úspěšného hotelu lehké, mohl by hotel začít budovat každý a hotelů by bylo spoustu, takže by se vlastně i zmenšila šance, že právě jejich hotel bude využit, z čehož by vyplývalo, že by ty hotely vlastně byly naprosto zbytečné, výdaje na ně by byly větší než zisk a hodně by se na tom i prodělalo. Ale začátky lehké nejsou a tak je hotelů tak akorát, aby byly využívané.
Jiné je to ale s věcmi, které začnou sami od sebe a lidé s nimi nic nenadělají. Mluvím tak především o citech. Můžeme se snažit potlačit naše city, ale těžko se jich zbavíme. Úžasný příklad je třeba taková láska. Nemůžeme ovlivnit, jestli a do koho se zamilujeme, prostě se to stane a mnohdy ani my sami nechápeme, proč milujeme zrovna onoho člověka. Dobře, můžeme se snažit potlačit naše city, můžeme se tvářit, že toho člověka nemilujeme, můžeme předstírat, že milujeme někoho jiného, ale ve skutečnosti vždycky budeme onoho člověka milovat a nebude nám zbývat nic, než jen čekat, než se zase odmilujeme.
Láska je zajímavá věc. Láska se mi pojí s bolestí. Láska i bolest nás dokážou změnit. Mám dojem, že nemůže existovat láska bez bolesti, protože život je jako houpačka - jednou jsme nahoře a jednou dole a tak nemůže existovat ani čistě šťastná láska, protože vždycky se v ní objeví něco, co nám ublíží - žárlivost, strach, že o milovaného člověka přijdeme, pocit, že jsme pro svou lásku nepodstatní, či prostě, že nás náš vysněný partner nemiluje a určitě jsou i další věci.
Tak si říkám, jestli je horší, když nás ten, koho milujeme, nemiluje, anebo když nás miluje, ale přesto víme, že z nějakého důvodu nikdy nebudeme spolu. Což mě, přivádí k další myšlence. K čemu je vlastně milovat někoho, kdo naše city neopětuje anebo opětuje, ale přesto s ním nikdy nebudeme?
Láska dokáže ublížit, stejně jako nás dokáže udělat šťastnými. Řekla jsem, že život je jako houpačka, pravdou je, že taková je i samotná láska, nebo alespoň pro mě.
Je celkem ironie, že někdy naše neštěstí plyne právě z toho, že dostaneme to, po čem toužíme. Nevím proč, ale chtěla jsem lásku, chtěla jsem někoho milovat. A miluju. Neříkám, že mi to vadí. Jen prostě, jak jsem tak nějak získala, co jsem chtěla, už nechápu, proč jsem to vlastně chtěla. Ne kvůli člověku, kterého miluju, protože mám pocit, že nikoho lepšího bych ani milovat nemohla, ale asi proto, že bych ten úžasnej pocit, když mi třeba řekne, že mě miluje nebo prostě něco takového, to štěstí s láskou spojené, obětovala pro to, abych se úplně vyhnula té bolesti, která z toho plyne. Myslím, že často tu bolest nezpůsobuje ani tak člověk, kterého milujeme, ale láska samotná, nebo tak to je alespoň u mě. Proč? Protože mě mučí pocit, že pro toho člověka nejsem ani trochu podstatná, že mě nepotřebuje, že jsem pro něj tak lehce nahraditelná, k čemuž se pak ještě přidává to, že si připadám blbě, když vezmu v úvahu, jak moc toho člověka potřebuju já a jak moc je pro mě nenahraditelný. Dřív, vlastně ještě předtím než jsem se do toho člověka doopravdy zamilovala, nebo si to alespoň skutečně uvědomila, jsem hrozně žárlila. Žárlila jsem snad na každého, s kým se onen člověk bavil a šíleně mě to ničilo, už jen proto, že jsem si kvůli tomu i připadala hrozně blbě, nesnášela jsem to, ale nemohla jsem si pomoc. Teď už nějakou tu dobu nežárlím, prostě jsem přestala. Chvíli tu žárlivost ani nic nenahradilo a já byla vážně ráda. Jenže to samozřejmě nevydrželo. Teď to všechno tak nějak prohlubuje ten můj pocit bezcennosti. Někdo by možná řekl, že pořád žárlím, jen si to odmítám přiznat, ale já vím, že nežárlím.
Nikdy jsem nechtěla být dokonalá, a pokud ano, nevzpomínám si na to. Snad nikdy jsem si nemyslela, že jsem hezká nebo tak něco, ale nikdy mi to nevadilo tak moc, jako právě teď. Ani má povaha mi nikdy tak moc nevadila, ale teď ano. Změnilo se to a já bych chtěla být dokonalá, kvůli tomu člověku, kterého miluju. Vím, že nikdo není dokonalý a jsou to právě naše nedokonalosti, které nás dělají jedinečnými a že bez nich bychom to nebyli my. Až na jednoho člověka. Protože tu vlastně je jeden člověk, který pro mě je dokonalej, na kterém bych nic nezměnila, ani kdybych mohla, onen člověk, kterého miluju. A proto bych asi chtěla být dokonalá, chtěla bych se tomu člověku přiblížit. Protože upřímně, vůbec netuším, proč se se mnou vůbec baví a už vůbec netuším, proč mě miluje.
Jo, miluje mě (tedy pokud mi ve skutečnosti akorát nelže a já mu naivně věřím), asi bych měla být šťastná. A taky, že jsem. Tedy víceméně. Já nevěřím, že někdo může být dlouhodobě, bez jediného výkyvu - zhoupnutí na houpačce, šťastný. Takže tím chci říct, že jsem šťastná. Jsem, ale i tak se nadále houpu na té houpačce a mívám chvíle, kdy mi je na nic a necítím se šťastná.
Problém štěstí je podle mě právě ten, že si lidé myslí, že dokud nejsou úplně a neustále šťastní, nemají šťastný život. Domnívají se, že šťastný život spočívá v tom, že jsou šťatsní pořád a nemají žádný den "blbec". Ale já tvrdím, že to tak není, zdali žijeme šťastně nebo ne se měří podle toho, zdali v našem životě převládají šťastné nebo nešťastné dny.
A až do naší smrti se nedá říci, zdali jsme žili nebo nežili šťastný život a nemůže to říct nikdo jiný, než my sami. Jen my můžeme na konci říct, zdali byl náš život šťastný či nikoliv.
Možná si teď říkáte, že většinu z toho co jsem napsala, bych měla spíš říct tomu mému milovanému člověku, ale já nechci. Víte, já to beru takhle: články na internetu si každý může a nemusí přečíst, záleží na tom, jestli chce a tak vím, že když bude chtít, přečte si to a já tedy budu vědět, že to četla, protože sama od sebe chtěla a né jen proto, že jsem jí to poslala.
Mám pocit, že jsem chtěla říct ještě něco, problém je v tom, že nevím co. Možná si vzpomenu. Vzpomenu si, až tohle bude zveřejněné a já už na tom nic velkého nezměním…

Psaní

24. prosince 2012 v 23:59 | Deny el Infian
Je úžasné psát,
snažit se někoho texty svými rozesmát,
vyjádřit vše co cítíš,
i když z toho možná šílíš,
když nenapadajá tě slova,
a tvé myšlenky zahaluje mlha.

(Echm, toho pokusu o básničku si nevšímejte, to mě jen tak něco napadlo.)

Když se řekne spaní psaní, vybaví se mi něco úžasnýho. Něco co mě baví, co mi pomáhá, co mi pomůže, když mám špatnou náladu (jako když jsem šla do postele se slzami v očích a jedna básnička -a je jedno, že nebyla moc, okej vůbec, povedená- způsobila, že jsem usímala s úsměvem na tváři :')), prostě něco co je pro mě hrozně moc důležitý. Miluju psaní a znamená pro mě hrozně moc (i když, to jak moc pro mě znamená, jsem si uvědomila, až díky výše zmíněné básničce).
Jenže to má jeden "drobnej" háček. Ke psaní je potřebná jedna věc, věc u které mám pocit, že mi chybí a poslední dobou víc než dřív. Fantazie.
Mívám problém vymyslet originální námět na povídku a když už ho vymyslím a mám nápad, o co tam, alespoň zhruba, půjde, nastává další problém. Co se tam bude mezi tím bude dít? Jo vymyslím námět, ale vymyslet něco, co by se dělo v každé té kapitole mi nejde a to je především důvod, proč jsem na tom s kapitolovkama tak špatně. A aby toho nebylo málo, není to všechno. Postavy, další problém. Nedokážu vymyslet opravdu originální charakter postavy, pokud nemám přesnou představu, jaká by postava měla být (to bylo asi jen u Dcery Smrti), tak aby se nepodobal jiné z postav a nebo mně... Nedokážu vymyslet snad nic opravdu originálního, nemám nápady a přesto mě psaní tak baví...
Když mám normálně nápad nebo třeba alespoň téma, který mě zaujme, jednorázovky napíšu celkem v pohodě. Ovšem teď už nenapíšu ani tu. Buď jsem přišla i o ten maličkatej kousek fantazie, co jsem snad měla a nebo mám (a za to bych byla radši) jen nějakou velikou krizi. Netuším co psát, nemám nápady, nic. Ani další kapitolu Princezny, do soutěže PPP jsem nenapsala.
A tohle všechno mě hrozně moc mrzí. Chtěla bych se naučit psát, vymyslet něco dobrýho a originálního a dopsat to do konce. Hrozně moc obdivuju Niku, která je sama o sobě mým asi největším vzorem, ale i všechny ostatní, co to dokážou, i když jsou třeba i zhruba v mém věku. Mají nápady a k tomu umí naprosto dokonale psát. A já nad jejich výtvory kolikrát jen vrtím hlavou a nechápu, kde všechen ten talent vzali. (Což mi připomíná diskuzi s kamarádkou, když jsme řešili, že zpívat neumim, kreslit neumim, na sport sem dřevo a že mi prostě nic nejde a ona mi odpověděla, že mi jde učení, opravdu "nadšená" jsem byla z její odpovědi, navíc, zas tak dobře mi to učení nejde...)
Přemýšlím, jestli s tím prostě nemám přestat, akorát čas od času, když mě něco napadne, něco napsat, nějakou jednorázovku či tak něco, ale přestat se snažit o kapitolovky, když je stejně nikdy nedopíšu.
Přála bych si, aby tohle byla vážně jen nějaká ohromná krize a mě se brzo vrátila, alespoň ta špetička fantazie, to, aby se zvětšila, si už ani přát netroufám...
 
 

Reklama