Knižní recenze

Lee Child: Nevracej se | Jack Reacher #4

6. července 2014 v 8:11 | Deny el Infian
http://www.bbart.cz/images/kniha/obrtisk_2999.jpgNázev: Nevracej se
Série: Jack Reacher
Díl: 4*
Autor: Lee Child
Počet stran: 368
Nakladatelství: BB Art
Reacher se konečně dostal z Jižní Dakoty do severovýchodní Virginie, blízko Washingtonu, kam se vypravil kvůli ženě, se kterou si telefonoval. Líbil se mu totiž její hlas.

Ona žena je mimo jiné velícím důstojníkem sto desáté jednotky vojenské policie, kde před několika lety i Reacher zastával tu samou funkci.

Když ale dorazí do její kanceláře, čeká ho nemilé překvapení, na místě velícího důstojníka totiž neseděla Susan Turnerová, ale muž, podplukovník Morgan.

Reacher se dozvídá o dvou případech, kterých se dle všeho dopustil a má stanout před soud. Navíc je nedobrovolně povolán zpět do služby.

Reacher má dvě možnosti: utéct anebo se pustit do akce, na obhájení neviny své i Turnerové. A nebyl by to Reacher, kdyby nezvolil tu druhou možnost.
Po dlouhé době se mi dostala do rukou kniha, kde není příběh vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny či hrdinky, což považuji za příjemnou změnu, protože na knižní YA a NA scéně, kterou povětšinou čtu, je valná většina děl právě v první osobě.

Guillermo Murcia
Celkově mě autorův styl psaní zaujal. Přišel mi takový jiný, zajímavý, minimálně zprvu, pak jsem tomu bohužel už přivykla a to nadšení z toho, jak je kniha psána mírně pominulo. To ale nic nemění na tom, že kniha byla napsána dobře. Autor psal svižně, ovšem občas jsem měla pocit, že jsem se chvílemi v popisech ztrácela, ale to bylo možná mou nepozorností.

Celý příběh je důkladně promyšlen a všechny věci se na sebe postupně nabalují a nakonec dají dohromady jednotný a do sebe zapadající výsledek.

Postavy se zdály vcelku uvěřitelné a příjemné, ale rozhodně se nezdály bez chyb.

Jack Reacher byl příšerný pedant a musel mít vše přesně. I přes jeho sklony k násilí, se nedá říct, že by byl nějak extra impulzivní a zdálo se, že vše měl perfektně promyšlené. Dokázal ale působit i vcelku citlivě, i když prohlašoval, že nemá city.

Susan Turnerová se jevila jako cílevědomá a čestná žena, která zrovna dvakrát nezbožňuje násilí a protizákonné činnosti, na druhou stranu i dost rozumná na to, aby poznala, kdy je třeba se i k těmto věcem přiklonit.

Kromě těchto dvou hlavních postav se v knize vyskytují i další postavy, ze kterých stojí za zmínku především seržantka Leachová, která se vždy snažila bojovat za správnou věc.

Všichni čtyři zmiňovaní se vyznačovali také bystrostí, inteligencí a rozumem.

Myslím, že žádnou jinou knihu tohoto žánru jsem doposud nečetla, a proto nemám s čím srovnávat. Vlastně jsem ze začátku vůbec netušila, co od knihy očekávat a jaká bude, ani jestli mi žánr sedne nebo ne. Ovšem Nevracej se od Lee Childa ve mně vzbudila dobrý pocit a pokud by se mi naskytla příležitost, určitě bych se nezdráhala něco dalšího od tohoto autora přečíst. Knize tedy mileráda udělím čtyři hvězdičky.
*série nese jednu dějovou linku, ale díly lze číst v libovolném pořadí bez toho, aby vám cokoliv uniklo

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Knihcentru. Knihu zde i můžete zakoupit.

David Menasche: Mělo to smysl?!

2. července 2014 v 20:06 | Deny el Infian
Obálka titulu Mělo to smysl?Název: Mělo to smysl?!
Autor: David Menasche
Počet stran: 208
Nakladatelství: Fortuna Libri
David, čteno Da-VÍD, Menasche dlouhé roky žil svůj normální život i s rakovinou. Když ale ztratí asi polovinu síly v levé polovině těla a přijde o osmdesát procent svého zraku, je mu jasné, že už se dále nemůže věnovat tomu, co ho naplňovalo - učení.

Rakovina vzala Davidovi minulost a vezme mu i budoucnost, ale nevezme mu přítomnost a právě z toho důvodu se rozhodne vyrazit na cestu po státech, aby se dostal až k Tichému oceánu. Cestou se setkává se svými bývalými studenty, aby zjistil, jestli v nich jeho učení něco zanechalo nebo pro ně nic neznamenalo.

David se s námi ve svém příběhu podělí o to, jak se dostal k učení, co učil studenty ve svých hodinách, o své poznatky z vyučování a života, o svůj boj s rakovinou a samozřejmě o cestu po státech.
Když jsem se mamce zmínila o téhle knize, řekla mi, že mám samé knížky o nemocích. Nesouhlasím s ní. Nejde mi o to, že je v těch knihách nemoc, jde mi o to, že ty knihy ukazují, jak nejistý je lidský život a že nikdy nevíme, kolik času nám zbývá. Že lidský život není samozřejmost a stačí pár chvil, abychom o něj přišli.

Mělo to smysl?! je právě taková kniha, která vám ukazuje život a samotné lidi, takové jací jsou. Že někdy se vám splní sny, o kterých ani nevíte, že je máte, že stačí málo, k tomu, abychom o všechno přišli, že občas přichází věci, za které nemůžeme, ale které nám mohou všechno sebrat, že nemáme tisíce zítřků a že na každého z nás čeká smrt. Že každý jsme jiný a máme jiné priority. Možná máte pocit, že tohle už jste slyšeli tolikrát, ale zamysleme se: kdo z nás si to skutečně uvědomuje a chová se podle toho? Kdo se snaží nepromarnit jedinou příležitost, říct svým blízkým, že je má rád a udělat pro ně něco hezkého, kdo se snaží plnit si bezodkladně svůj sen a nespoléhá na to, že tu s jistotou bude i zítra a spoustu dalších dnů?

Alívio Imediato | via Tumblr
"Vždycky mě uklidňovalo pomyšlení, že bez ohledu na to, kde jsem a co mě potkalo, miliony ostatních lidí se ve stejnou chvíli dívají na ten samý měsíc."

Pro Davida nebylo učení jen povoláním, kterému se věnoval, pro něho to byla vášeň, jeho životní poslání a se svými žáky si tvořil pevné vztahy. V rámci vyučování angličtiny dával svým žákům i rady do života a snažil se je navést k tomu, aby si utvořili i své vlastní názory a především, aby našli svou cestu. Nesnažil se získat si jejich respekt přísností, ani přehnaným kamarádíčkováním se s nimi. On se je snažil motivovat, aby sami toužili po vzdělání, aby se sami zamýšleli. Inspiroval je a motivoval, pomáhal jim s jejich problémy a uděloval jim potřebné rady do života, ať už co se to týkalo jejich milostných vztahů, vztahů s rodinou či jejich sexuální orientací. Není divu, že jeho hodiny a především jeho samotného žáci milovali.

David, ale nebyl jen skvělým učitelem, nýbrž i úžasným člověkem. Oplýval optimismem a jen tak se nevzdával a jak už jsem zmínila - i přes svou nemoc se dál věnoval svému životnímu poslání. A i když později už učit nemohl, nakonec se rozhodování o svém životě nevzdal. Přerušil léčbu, i když podle spousty lidí si tím předepsal rozsudek smrti, a setkal se svými studenty, podíval se, jak žijí a kolik si toho od něho odnesli. Stejně, jako optimismus a pozitivní energie z něj vyzařovala i inteligence a moudrost.

Alívio Imediato | via Tumblr
Pokud jste z mého vyprávění nabyly názoru, že byl naprosto dokonalý a nikdy ho nepotkaly tmavé chvilky, mýlíte se. Nebyl bezchybný a i on mě své zápory a temné chvíle, kdy ho opouštěl nejen positivismus, ale i síla.
"Tím, že lžeme, dáváme najevo, jak se bojíme."

David byl učitelem, ale i člověkem, jakého jen tak někde nenajdete. Neskutečně jsem si jej oblíbila a mrzí mě, že právě k němu byl osud tak krutý, protože nevěřím, že si to zasloužil. Hrozně bych si přála, aby lidí, jako je on, bylo víc.

Může se zdát, že zatím vychvaluji jen hlavní postavu, ale nesmíte to tak brát. Protože já se vám tím snažím vylíčit úžasnost celé knihy. Ono v tomhle typu knihy, je hlavní hrdina asi tím nejdůležitějším, no ne?

Samozřejmě se v knize setkáváme i se spoustou jiných postav a i se spoustou dalších příběhů a můžeme pozorovat, jak moc je David ovlivnil.

Davidův životní příběh je sám o sobě úžasný, ale zároveň i smutný a David ho dokázal skvěle shrnout do knihy o dvou stech stránkách. Psal skvěle, svižně, bez zbytečných zdlouhavých popisů a on sám se v něm neskutečně odrážel. Stránky mi rychle utíkaly a mně přišlo, že konec přišel až příliš brzy.

It starts with one step
Kniha je doplněna o vzpomínky Davidových bývalých žáků, kteří vypráví o tom, jak jim profesor Menasche pomohl a ovlivnil tak jejich životy a my tak můžeme přímo vidět, jak moc pro ně znamenal.

Mrzí mě, že musím tak úžasné knize vůbec něco vytknout, ale bohužel to nemohu jen tak přejít, ač si připadám jako hrozný puntičkář: chtělo by to trochu zapracovat na korektuře překladu. Já vím, že sem tam se může v knize chyba objevit, na druhou stranu zastávám názor, že by ten počet měl být omezený na jednu - dvě a i přesto, že jich v knize zas tak moc nebylo, mohlo jich být o něco méně. Jo a také myslím, že v názvu nemusel být ten vykřičník, nehodí se k tomu. Moc mi tam neseděl ještě před přečtením knihy a po jejím přečtení mi tam nesedí už vůbec.

"Kdysi jsem zaměňoval moc se silou, ale zjistil jsem, že je mezi nimi patrný rozdíl. Moc je schopnost něco měnit. Síla je proti tomu vytrvalost."

Jak už jsem řekla, miluju knihy s podobnou tématikou a Mělo to smysl?! je úžasným dílem a já vám ho mohu vřele doporučit. Já si tu knihu jednoduše zamilovala a jsem neskutečně šťastná za to, že existuje. Rozhodně se jí nebojím nazvat jednou z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Mám tendenci se neustále opakovat o tom, kolik vám toho ta kniha ukáže a dá, ale to není dobrý nápad a proto vám ji už jen naposledy doporučím. Nejsem si jistá, jestli mám právo hodnotit něčí život počtem hvězdiček a pouze zpracování taky hodnotit nechci, a proto to pro jednou vynechám.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství FortunaLibri.
http://www.martinus.sk/data/img/custom/42889_Fortuna_libri_v_PANTONE.jpg


Emma Hart: Hrej tajně | The Game #2

24. června 2014 v 21:39 | Deny el Infian
http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/194357_big.jpgNázev: Hrej tajně
Série: The Game
Díl: 2
Autor: Emma Hart
Počet stran: 198
Nakladatelství: Galatea
Braden, kamarád Megan, který je, ale spíše jako její bratr, by nikdy nedovolil, aby Megan měla něco s Astonem. Ani Aston se proto původně s Megan raději nechtěl zaplést. Ale stalo se to a v Astonovi to začalo probouzet dlouho pohřbívané city.

Aston má na duši nevyléčené jizvy ze svého dětství, o kterých nikdo z jeho přátel neví. Snaží se skrývat to, kým doopravdy je a stává se tím, kým říkali, že bude. Věří slovům, že není o nic lepší než ona.

Megan si utrpení, kterým si Aston prošel, nedokáže ani představit, ale to ji nebrání v citech, které k němu chová.

Aston se snaží od sebe Megan odhánět, ale ta je pro změnu rozhodnutá mu pomoct.
Pro knize Hrej hráčem, na kterou jsem měla vysoká očekávání, které bohužel naplněna nebyla, jsem od Hrej tajně moc neočekávala, po přečtení ale musím říct, že kniha mě velmi mile překvapila.

Trochu jsem se bála, že by Astonovy problémy mohla autorka nakonec odsunout do pozadí a dát největší prostor onomu milostnému vztahu. Nakonec se tak nestalo a autorka nás pozvolna seznamovala s jeho problémy a psychikou a věnovala tomu náležitou pozornost.

Aston se sice na venek tváří, jako strašnej debil a děvkař, ale postupem času zjišťujeme, že takový vůbec není. Že je to jen maska pro okolí, aby neviděli toho malého kluka, který si prošel peklem.
when the night pulls the sun down (by Devoided)

A Megan je jednoduše bezva holka, což jsme mohli poznat už v Hrej hráčem. Romantička, která má srdce na správném místě.

Autorka mě opět přesvědčila, že psát jednoduše umí a celý příběh je popisován čtivě. Díky střídání pohledu Astona a Megan máme opět možnost pozorovat veškerý vývoj z obou pohledů a poznat tak oba dva o něco více. Také je na tom ještě víc vidět, jak rozdílní ti dva jsou.

I přes Astonovou minulost a problémy z ní plynoucí se nemusíte bát, že by se jednalo o nějakou složitou a těžce psychologickou knihu a i tahle kniha se dle mého může klidně považovat za takovou oddechovku. Pokud sháníte knížku, která sice není úplně obyčejným dívčím románkem, ale zase nic extra složitého a podobně, myslím, že Hrej tajně bude dobrou volbou. Knize tedy uděluji tři a půl hvězdičky.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Galatea.
knihygalatea.cz


Andrew Fukuda: Hon | Hon #1

7. června 2014 v 11:34 | Deny el Infian
Název: Hon
Série: Hon
Díl: 1
Autor: Andrew Fukuda
Počet stran: 304
Nakladatelství: Fragment
Svět ovládají upíři, nazývající se lidmi a lidé, jaké známe my, jsou pro ně glupany, těmi nejchutnějšími a také nejvzácnějšími zvířaty ze všech.

Jednou za čas je pořádán Hon, do kterého jsou vylosováni lidé, kteří se poté pouštějí do honu na glupany, kdo jich sní nejvíce, vyhrává.

Gen je jedním z vylosovaných šťastlivců, a ač všichni by na jeho místo chtěli, on sám z něho není nadšený. Má totiž problém - on sám je glupan.

Podaří se mu nějak přetrpět Hon bez ztráty vlastního života? Podaří se mu i nadále skrývat to, kým vlastně je?
Lidé, rozumějte tedy upíři, jsou vcelku typičtí upíři, tak jak je známe nebo jsme minimálně dříve znali - sluneční svit je zabije, rychlí, silní, krvelační. Ale také je tu pár novinek, jako, že je pro ně nebezpečné plavání ve větších hloubkách, místo smíchu se škrábou na zápěstí, místo sexu nebo čeho si strkají loket do loketní jamky a další.

Glupani jsou pak lidé, úplně jako my. Pro lidi jsou prachobyčejným zvěrstvem na úrovni dobytka, ale především neobyčejnou lahůdkou, kvůli tomu jich také zbývá už jen posledních pár a ty mají zemřít právě při Honu.

Myslím, že Hon svým námětem čtenáře zaujme na první pohled, tedy minimálně dle mého je to jedna z nejoriginálnějších knih s upíří tématikou, za což autorovi skládám poklonu. Spousta lidí knihu srovnává s Hunger Games a přestože na první pohled to vypadá vcelku podobně, nakonec jsem zjistila, že ač se tam najdou nějaké společné prvky, obě knihy jsou neuvěřitelně rozdílné.

Samotný děj pak nabízí čtenáři, jak chvíle, kdy budete šílet napětím, tak i chvíle, kdy budete toužit vědět víc, než víte a ani romantika nechybí. Některé dějové prvky jsem předvídala, ale i přesto mě kniha dokázala nejednou překvapit.
Nenávidím tu knihu. Nenávidím, když mě kniha chytne tak, že uplyne jen chvíle a já vůbec netuším, jak jsem se sakra dostala až na konec, když jsem přečetla jen pár stran. Již první stránky téhle knihy mě absolutně uchvátily a já jen doufala, že to tak bude nadále. Bylo. Čtivost téhle knihy byla prostě na velmi vysoké úrovni.

Autor dokázal psát čtivě, svižně a všechny noci i dny byly prostě nabité vším možným, až jsem ani nechápala, že se to všechno mohlo vlézt do tak málo času, měla jsem dojem, že těch nocí a dnů, muselo uplynout více, ale názvy kapitol mě informovali o tom, že se pletu.

Na druhou stranu nemohu popřít, že v těch nejnapínavějších chvílích jsem nejednou měla pocit, že tam je spousta až zbytečných popisů, možná to byl záměr, abych byla ještě napjatější a pokud ano, pak se to povedlo, ovšem také jsem měla hroznou chuť přeskakovat věty bez čtení a jen se přesunout k tomu ději. Nepřeskakovala jsem, ale četla jsem tyhle texty poměrně nepozorně, jen abych se co nejdříve dostala k výsledku aktuálního dění v příběhu.

“Kiss thy lips and you will see what thou create.” - Santosh KalwarArtwork by:  AndrewDobell
Hlavní hrdina, glupan Gen, je hrozně sympatický a příjemný a vyprávění z jeho pohledu mi rozhodně nebylo proti srsti. Kromě toho je také velice inteligentní, ač se to snaží skrývat, a dle všeho i pohledný. Ani Záři nemůžeme upřít sympatičnost, příjemnost, inteligenci a krásu. Když o tom teď tak uvažuji, nemohu si vzpomenout na žádný zápor postav, ale i přesto nějak obě postavy působily vcelku skutečně a nijak se mi neprotivily. Samozřejmě se v knize vyskytují i další postavy, a že jich není málo - ostatní účastníci Honu, glupani, chovaní k Honu, ředitel výzkumného střediska ohledně glupanů a další. To bychom tu byli na dlouho.

Pár věcí mi vrtá hlavou, v prvé řadě: jak to, že lidé považovali glupany za zvířata bez inteligence a myšlení, za tak primitivní tvory? Nebo jak se vlastně lidé rozmnožují? Co mě v knize dále celkem překvapilo, bylo to, že lidé dle všeho nemají jména, což si upřímně nedovedu představit, vzhledem k tomu, že o žádném trvalém označení také nepadla ani zmínka. Dále by mě zajímalo, jak vůbec lidský svět fungoval - to jako existuje jen jedno město + nějaké budovy mimo něj nebo jak? Tohle v knize snad nikde nebylo vysvětleno a mě to vcelku vrtá hlavou. A nemůžu si odpustit poznámku o koních, aneb měla jsem pocit, že je tam částečně museli zkřížit s psy, vzhledem k tomu, že dokázali někoho stopovat, ale to jest jen nepodstatná poznámka. Musí se prostě nechat, že minimálně některé z těch věcí mohly být v knize nějak povysvětlené, takhle to na mě jednoduše působí, že to autor úplně nepromyslel až do detailů.

Na to, že po přečtení pár hodnocení jsem se trochu bála, že kniha nebude nic moc, byla jsem velice mile překvapena. Hon je prostě dílem, které mě neskutečně nadchlo a už se opravdu nemohu dočkat, až se mi do rukou dostane další díl, snad to bude co nejdříve. Za sebe knihu hodnotím velmi kladně a čtyři hvězdičky jsou zaslouženě její.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Elizabeth Rudnick: Tweety s city

25. května 2014 v 19:24 | Deny el Infian
http://www.beletrie.eu/data/products/tweety-s-city.jpgNázev: Tweety s city
Autor: Elizabeth Rudnick
Počet stran: 272
Nakladatelství: CooBoo
Claire je již roky zamilovaná do stejného spolužáka, ovšem nikdy v životě s ním nemluvila a má za to, že on ani neví, že existuje.

Její kamarád Will je naopak šíleně zamilovaný do Claire, a když vidí její trápení, rozhodne se zrealizovat nápad jeho kamaráda Bennetta, aby Claire potěšil, ač jemu to rve srdce. Osloví na Twitteru Claire, která má ovšem za to, že si píše s její platonickou láskou. Původně měl Will napsat Claire jediný tweet, ale nakonec to není tak jednoduché, jak se zdá. Navíc Claire se jeví tak šťastná!
Ke knize Tweety s city prostě nesmíte přicházet s nějakými velkými očekáváními na kdovíjak hluboký a jedinečný příběh, protože jinak budete velmi zklamaní. Tweety s city skrývají průměrný dívčí příběh, jakých jsou tucty. Ovšem tenhle je podaný poněkud originálnější formou.

Celá kniha je psána pouze v tweetech, popřípadně v emailech a blozích. Je to zase něco nového a neokoukaného a také to bylo důvodem, proč jsem po knize tak prahla. Musím říct, že mi pár stran trvalo, než jsem si na tenhle styl přivykla a ze začátku jsem si říkala, že vůbec nevím, jak tohle vydržím číst až dokonce. Ale to přešlo.

Příběh, jak už jsem řekla, není nic originálního, ani nic u čeho by vás šíleně zajímalo, jak to bude pokračovat. Absolutně vás to nenutí číst a číst, abyste věděli, jak to skončí. Ono upřímně, ten konec bude většině stejně jasnej hned od začátku.

pink
V knize nahlédneme, jak do tweetů, tak do soukromých zpráv mezi našimi hlavními hrdiny. Co mě vcelku zaráželo je fakt, že smajlíků se v jejich konverzacích moc nevyskytovalo, ovšem to jsem asi jen já divná, co když s někým chatuje, tak je to konverzace na smajlíky velmi bohatá… :D

O stylu psaní zde jednoduše nelze mluvit, protože v celé knize se nechází povětšinou jen dialogy, popřípadně pak blogy.

Postavy jsou, no… Asi vcelku normální. Claire je milá, chytrá, vtipná, ovšem dle všeho nepatří zrovna k nejoblíbenějším lidem na světě a je to spíš taková šedá myška. Will je… No vlastně vcelku podobný Claire, řekla bych. Lottie, Claiřina nejlepší kamarádka, je naopak velmi sebevědomá a o kluky nemá nouzi (čímž zase nechci říct, že je nějaká lehká děva nebo tak něco!). Bennett, to je zase Willův nejlepší kámoš a stejně tak kamarádí i s Claire, je to trochu magor, ujetý do všemožných her a seriálů, snad víte co myslím.

Pokud prostě chcete nenáročné a vcelku primitivní čtení, které pobaví, Tweety s city rozhodně nebudou špatná volba. Knize uděluji přesně polovinu hodnocení - tedy dvě a půl hvězdičky.

Kateřina Petrusová: Nebezpečná láska | Bavettovi #1

23. května 2014 v 15:26 | Deny el Infian
Název: Nebezpečná láska
Série: Bavettovi
Díl: 1
Autor: Kateřina Petrusová
Počet stran: 376
Nakladatelství: Fragment
Když mladé ošetřovatelce Paige zemře její aktuální pacient, její zaměstnavatel ji doporoučí jeho známým. Paige tak dostává dobře placenou nabídku, aby se starala o mladého muže Michaela, který se ovšem po nehodě vrátil zpátky do dětství. Paige si Michaela velmi brzy oblíbí, stejně jako on ji. Jenže postupem času Paige začíná mít podezření, jestli je s Bavettovými všechno tak, jak se domnívala a zjišťuje, že se zapletla s Italskou mafií.
Přestože jsem si samu sebe a knihu s tématem mafie nedovedla představit, kniha mě velmi mile překvapila. Ono ač se tam to téma vyskytuje, je něčím, co knize především dodává šťávu.

Kateřina Petrsuvá si mě získala již prvními stranami své knihy, protože styl jejího psaní dostane snad každého a nevěřím, že se najde někdo, komu by mohl vadit. Její styl je prostě velmi příjemný, svižný a uvolněný. Kateřina se nevyžívá v žádných zdlouhavých a zbytečných popisech a podobně. Nic vás při čtení neruší, ani nijak nezdržuje a vše pomalu plyne. Kniha rozhodně nepostrádá humor a nejednou jsem se vzniklým situacím musela zasmát.

(8) Tumblr
Přestože autorkou je Češka, celý příběh je zasazen do Ameriky, do New Yorku a v tomhle případě je to rozhodně dobře, protože jak sama autorka řekla, v Česku by takový příběh neprošel a dle mého, měla rozhodně pravdu.

Další, čím si mě Petrusová získala, byly postavy. Všechny postavy na mě působily propracovaně a velmi skutečně. Snad každá z nich skrývá něco hlubšího, než jen to co se zdá na první pohled a byla by škoda, odsoudit je hned na začátku. Postavy tu prostě nejsou ani bílé, ale ani černé. Ba ani černobílé. Jsou jednoduše plné barev, ač se to třeba někdy nezdá, ty barvy tam někde jsou. (A moc děkuju Pokince, že jí nevadí, že její geniální úvahu s barvami takhle využívám 8I.) A přesně tohle vás nutí chtít postavy poznat o něco lépe. U některých postav pak to štěstí snad budeme mít v pokračování téhle mafiánské série.

Paige je sympatická mladá žena. Žije v bytě v New Yorku a pracuje jako ošetřovatelka, která si ke svým pacientům tvoří občas až trochu moc pevné vztahy, není proto těžké domyslet si, jak to asi dopadá, když pak její pacient zemře. Má matku, která jí občas leze na nervy, otce, kterého jsme neměli moc možnost poznat, bratra, s kterým se ráda opije, kamarádku Rhodnu, která má stejné zaměstnání, jako ona a ex přítele Kevina, se kterým má stále velmi dobré vztahy. Paige vlastně není nikterak výjimečná, ani úžasná a život také nemá úplně jako z pohádky, není žádný svatoušek. Je prostě skutečná, na nic si nehraje a člověk klidně uvěří, že podobnou ženu najde i ve skutečném světě.

http://37.media.tumblr.com/f0df6824497f1aadde53e22c61e94da9/tumblr_n5m75sOwj11szh4hfo6_1280.png
Malý Michael je prostě okouzlující. Živé, hravé dítě, milující Spider-mana, téměř jako každé jiné. Téměř. Protože je dítětem jen psychicky. Myslím, že kdekdo si Mikea vážně oblíbil a obával se toho, jaký bude, až se probere. I Mikee měl sice své špatné stránky, to především občasné výkyvy vzteku.

Robert je jednou milý a přátelský a jindy je lepší se mu vyhnout, sama Paige nejednou vyšilovala z toho, že neví co od něho čekat. Zrovna jeho bych chtěla pozvat nějak hlouběji, protože mě prostě zajímá, co se mu odehrává v hlavě a vede k jeho chování.

Mě první z příběhů Bavettových prostě dostal a nemohu se dočkat, až se mi do rukou dostane i pokračování. Autorce skládám obrovskou poklonu za to, že už její prvotinu zpracovala tak bravurně. Knize s čistým svědomím uděluji zasloužené čtyři hvězdičky a to především proto, že počítám s tím, že další díla z autorčina pera (nebo klávesnice), budou ještě lepší.
Za posyktnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Veronica Roth: Divergence | Divergence #1

3. května 2014 v 10:43 | Deny el Infian
Název: Divergence
Série: Divergence
Díl: 1.
Autor: Veronica Roth
Počet stran: 344
Nakladatelství: CooBoo
Chicago je rozděleno do pěti frakcí - Upřímnost, Sečtělost, Mírumilovnost, Odevzdanost a Neohroženost, každý člověk patří do jedné z nich a ve svých 16 letech si musí vybrat, do které frakce chce patřit. Tahle volba je neměnná. Přesně tohle rozhodnutí čeká i Beatricii, která je trochu jiná než ostatní a jejíž příběh a následky volby budeme sledovat.

Dalo by se říct, že na Trisiných bedrech toho leží víc než dost, kupříkladu osud lidstva. Jak a proč? A zvládne to vůbec? To se dozvíte v knize.
Teď upřímně, kdo v dnešní době ještě o fenoménu jménem Divergence neslyšel? Mám pocit, že okolo téhle knihy se strašně šílí, všichni ji vychvalují, jak je skvělá a tak dále, proto asi každý od téhle knihy očekává něco vážně extra. Nebo minimálně já to tak měla. A faktem je, že já na ní nic extra nevidím. Není to špatná kniha, to neříkám, jen mi prostě přijde, jako vcelku průměrná dystopie, která ničím nijak zvlášť nevyniká. Až do nějaké dvě stě devadesáté strany z třista čtyřiceti čtyř mi to přišlo, jen jako takový ten pomalý rozjezd příběhu, jak to v knihách často bývá na prvních stranách, jen s tím rozdílem, že tady byl přeci jen trochu akčnější, to popřít nemohu a zabíralo to většinu knihy.

Děj je až k té dvě stě devadesáté straně vcelku jednoduchý, nijak nepřekvapivý, ani šokující, nic extra napínavého. Ano, jistě tam jsou nějaké výchylky, ale ty to nezachrání.

"Lidský rozum si dokáže odůvodnit jakékoliv zlo, proto je tolik důležité, abychom na něj nespoléhali."

Myslím, že kdyby se příběh rozjel rychleji, mohla by kniha být vážně dobrá. Inu on ten nápad tu je, pět frakcí, zdánlivě utopická budoucnost, která utopická ve skutečnosti zrovna dvakrát není, jenže takhle ten nápad nestačí. Neslyšet o pokračování téhle knihy to co jsem tak zaslechla, tak jsem asi neskutečně natěšená na to, až si konečně přečtu druhý díl, jenže já hold slyšela a tak má zvědavost není tak obrovská a už od toho moc nečekám. No uvidíme, třeba mě ještě překvapí.

K těm frakcím musím poznamenat, že mě celkem mrzí, že jsme neměli možnost dozvědět se o nich něco víc, ale tak to by snad v pokračování série mělo přijít, přeci jen nemůžu mít všechno hned.

Autorčin styl psaní i přes to všechno působí svižně a čtivě. Já vím, že si možná trochu protiřečím, ale snad pochopíte, jak to všechno myslím.
Co se mi líbí, jsou postavy. Působí reálně a skutečně, což jsou prostě věci, které u literárních postav miluji. Mají své kladné i záporné vlastnosti, nejsou nebojácné a jsou věci, kterých se bojí. Ovšem nejlepší je, že tohle neplatí jen u hlavních postav, tedy Tris a Čtyřky, ale i u těch vedlejších, které se nějak více projevují.

Na to, jak moc se o tomhle dílu mluví a vychvaluje se, až do nebes v něm prostě nevidím nic extra a poklidně mi zapadá mezi další dystopické kousky aktuální knižní scény. Neříkám, že není dobrá. Je dobrá, jen prostě nechápu to šílení kolem ní, protože zas tak úžasná mi nepřijde. Knize uděluji tři a půl hvězdičky a doufám, že pokračování bude lepší, než očekávám.

Liz Coley: Návrat z temnoty

25. dubna 2014 v 19:07 | Deny el Infian
http://i.alz.sk/ImgW.ashx?fd=f3&cd=EK9508&i=1.jpg
Název: Návrat z temnoty
Autor: Liz Coley
Počet stran: 304
Nakladatelství: Fortuna Libri
Oficální anotace: Bylo jí třináct, když se ztratila.
Zmizela své rodině, přátelům, světu. Když se zčistajasna objevila, zjistila, že jí chybí velký kus sebe samé.

Šestnáctiletá Angie Chapmanová se po třech letech od svého záhadného zmizení vrací domů. Z toho období si nic nepamatuje, jako by jí někdo vymazal všechny vzpomínky. Musí si poskládat příběh o všech hrůzách, které prožila, aby získala nazpět svůj život.

Liz Coleyová napsala znepokojivý, avšak fascinující psychologický příběh o křehkosti lidské mysli, o léčivé síle odvahy, naděje a lásky.
Třináctiletá Angela ze dne na den záhadně zmizela ze skautského tábora a nikdo ji nikdy nenašel, proto byl její případ nakonec uzavřen. Jenže ona se jako blesk z čistého nebe po třech letech zjeví poblíž svého domova a z uplynulých tří let si vůbec nic nepamatuje.

Netuší co se jí celé tři roky dělo, ba ani, že vůbec nějaké tři roky uplynuly.

Je zmatená a chybí jí kus sama sebe. Kým vlastně je? Tou třináctiletou dívkou, která se ztratila nebo tou šestnáctiletou, která se objevila? Může žít bez toho, aby věděla o tom, kde a jak celé tři roky žila? Nebylo by jednoduší o tom nepátrat?
Hlavním důvodem, proč jsem po téhle knize tak toužila, bylo to, že slibovala psychologický příběh, kterého se mi také dostalo.

Na příběhu je vidět, že autorka si to, o čem píše, skutečně prostudovala, důkazem toho je i "Poznámka autorky", kterou nalezneme na konci knihy, kde nám Liz o oné problematice řekne ještě něco víc.

Stránky téhle knihy mi neskutečně rychle utekly a já ji mohla označit za přečtenou na mé poměry velmi brzy. Čtivé a především děj, který na nic nečeká a už na prvních stránkách čtenáře dostane, vás vtrhl do sebe. Angie a její příběh vás prostě neskutečně fascinují a vy chcete vědět víc. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co bude dál, přemýšlela jsem pouze o tom, co se děje právě v tuhle chvíli. Čekají na vás odhalení, které vás překvapí a šokují.

Hlavní hrdinka knihy byla prostě… fascinující. Jinak to říct snad ani nejde. Co mě nesmírně potěšilo, bylo to, že Angie se opravdu chovala jako třináctiletá holka v těle šestnáctky, kterou vlastně i částečně byla. Nezmínit Angelinu sílu by byl snad hřích, ovšem o jiných jejích povahových rysech vás nechám si počíst. Né, protože bych byla líná to psát, ale protože to prostě nedovedu shrnout, protože nechci riskovat sebemenší spoiler, protože vám nechci vzít to kouzlo, z poznávání jí a všech jejích částí.

Autorka vám ve své knize vykresluje obyčejné lidi a vztahy mezi nimi, ukazuje, že né každý je úplně takový, jaký se může zdát, že každý se vypořádává s problémy jinak a že lidská mysl je křehká, velmi křehká. Pochopíte, že někdy není jednoduché vybrat co je správné a co špatné a že někdy se i ta nejlepší možnost může ukázat chybnou.

My favourite part of the song
Mám takové osobní dělení knih na tři skupiny. První skupina jsou knihy, které mě absolutně nebaví, a do jejichž čtení se musím nutit, vůbec se mi do nich nechce a pořád je odkládám. Do druhé zase patří knihy, které mě baví a líbí se mi, jen mě prostě nenutí, abych pořád jen a jen četla. A pak je tu ta třetí kategorie, ve které se nachází knihy, které nemohu odložit, které mě nutí téměř pořád číst a číst a mívám je přečtené ze všech nejrychleji, překvapivě. A přesně do téhle skupin spadá i Návrat z temnoty.

Anotace vám slibuje znepokojivý, ale fascinující psychologický příběh a přesně toho se vám dostane. K tomu je perfektně nastudovaný, napsaný a čtivý, děj vás nenudí a neustále se v něm něco děje. V tomhle případě o hodnocení ani chvíli neváhám. Pěkně prosím, víc takových knih!
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fortuna Libri.

Colleen Hoover: Bez naděje | Bez naděje #1

20. dubna 2014 v 0:23 | Deny el Infian
http://data.bux.cz/book/003/640/0036405/large.jpgNázev: Bez naděje
Série: Bez naděje
Díl: 1
Autor: Colleen Hoover
Počet stran: 384
Nakladatelství: Yoli
Život sedmnáctileté Sky by se dal považovat za celkem spokojený. Všechno se, ale začne měnit ve chvíli, kdy potká Deana Holdera, který v ní dokáže probudit nejen city a touhu, ale i dávné vzpomínky, které byly dlouho pohřbeny uvnitř ní.

Sky postupně zjišťuje, že Holder je úplně jiný, než si všichni myslí a ač se snaží udržovat si od něj odstup, moc se jí to nedaří.

Společně je čekají nelehké chvíle i nepříjemná zjištění pravdy, kterou by si Sky přála nechat zapomenutou.
"Pravda vede někdy k větší beznaději než víra v lež."

Přesně tohle je první věta napsána v knize ještě před anotací a její pravý význam vlastně pochopíte až ke konci knihy.

Vtipná, ale i smutná kniha, která není vůbec taková, jak se ze začátku může zdát. Tvrdit o téhle knize, že je jen další průměrnou knihou pro dospívající dívky, by byla obrovská chyba. Protože, ač se to možná zezačátku úplně nezdá, tahle kniha v sobě má něco víc.

Přestože sice chvíli trvá, než se příběh rozjede a začátek se může zdát obyčejný, vy víte, že to tak není, protože už od začátku můžete tušit, že je tam nějaké tajemství, které vás dostane.

Alívio Imediato | via Tumblr
Sama jsem to tušila, že se tam stane něco velkého už jen tak z doslechu, i bez čtení recenzí a pak mi i bylo řečeno, že, nevím kdo, přirovnal knihu ke knize, která dostala tolik čtenářů - Hvězdy nám nepřály, s tím, že tam o problému víme již od začátku, tady se objeví až o dost později. A ač sama bych tyhle knihy ani náhodou nesrovnávala, musí se nechat, že něco málo na tom je.

Celou dobu jsem tedy čekala, kdy přijde to "BOOM". Něco málo jsem tušila, ale to co se z toho nakonec vyklubalo, by mě ani ve snu nenapadlo. Každopádně, když to "BOOM" přišlo, měla jsem za to, že už nic extra šokujícího v knize nebude a proto to další "BOOM" mě šokovalo ještě víc, než to předtím, které mě ještě zachovávalo celkem v klidu. Po tomhle jsem ovšem opět věřila, že další "BOOM" už nepřijde a hle - přišlo a já už absolutně netušila, jestli přijde i další nebo jestli to je všechno nebo co sakra.

Ovšem i přes to všechno si myslím, že si příběh zachovával své stále stejné a neuspěchané tempo, což je samozřejmě plus, protože kdyby se to hlavní pak najednou všechno odehrálo opravdu těsně za sebou, dost by to kvalitu knihy snížilo. Jen kdyby většinu času mezitím nevycpávaly milostné scény.

Static and Newspaper Print.: Come what may.
I napsána je kniha příjemně a vcelku čtivě. Ovšem mám takový pocit, že občas tam těch milostných scén bylo tolik, až mě ty scény poměrně nudily a měla jsem co dělat, abych je nepřeskakovala. //SPOILER: A že se opravdu nestává moc často, aby mě nebavily scény, které vypadají, že se schyluje k sexu…//

Každopádně co mě postupně celkem vytáčelo, byl fakt, že překladatelka dle všeho neuměla pořádně používat "jsi" a několikrát to tam dost nevhodně zkracovala jen na "s". Pro příklad:
str. 137 "…i když se nedá tvrdit, že jsme se spolu vyspali, když spalas jen ty…" - tohle mě dostalo asi nejvíc, v ostatních případech to ještě nebylo tak děsné, ale i tak.

No vážně, nevšimla jsem si, že by lidé, když mluví, používali nějak extra často slova typu "pročs, žes, kdys" atp., nebo alespoň co já se bavím, tak většinou používají normálně "jsi". Jistě, nebylo to tam zas tak mega často, ale mě to i tak dokázalo pokaždé naštvat.

Co se postav týče, ty byly zpracované perfektně. Autorka je skvěle vykreslila a to jak jejich světlé, tak tmavé stránky. Necítím potřebu o nich něco víc říkat, protože myslím, že bude nejlepší, když to poznáte a pochopíte sami.

Ovšem, pořád si nejsem jistá, jestli by mě nemělo urážet znázornění Breckina, aneb gaye v růžovém. Ano, vyznělo to vtipně, ale přijde mi, že to LGBT komunitě nedělá zrovna nejlepší reklamu, ač věřím, že to nebylo mířeno nijak zle. No nevím, budu to brát pozitivně, alespoň se pomaličku nehetero postavy v knihách rozrůstají, jupí! Teď ještě nějakou, kde půjde o hlavní postavu! :D

"Jestli je Bůh homofobní, tak se mi s Ním taky nechce trávit věčnost."

- Hopeless, Colleen Hoover
Bez naděje je prostě kniha, kterou si určitě mnoho z vás beznadějně zamiluje. Neříkám sice, že sama jsem si tu knihu až tak moc zamilovala, vlastně ano i ne, nevím, jak to říct a asi na to nikdy pořádně nepřijdu, hold je to se mnou asi taky beznadějný. Autorka přinesla na knižní YA scénu zase něco nového a neokoukaného a k tomu všemu to výborně zpracovala.

Jen po tom, jak kniha končí, mám trochu strach z pokračování, které má být sice spíše Holderův příběh, ale já se prostě bojím, aby to nebylo jen jakože "První díl měl úspěch, tak proč nenapsat i druhý.", protože to by mě dost zklamalo.

Já sama knihu hodnotím čtyřmi hvězdičkami, protože do pěti příběhu i přes to všechno co obsahuje, něco chybí. A taky tam bylo moc již zmiňovaných milostných scén mezi hlavními hrdiny.

Emma Hart: Hrej hráčem | The Game #1

27. března 2014 v 10:10 | Deny el Infian
http://data.bux.cz/book/023/373/0233737/large.jpgNázev: Hrej hráčem
Série: The Game
Díl: 1
Autor: Emma Hart
Počet stran: 248
Nakladatelství: Galatea
Braden je arogantní, namyšlený a sebestředný děvkař, který střídá jednu holku za druhou a je zvyklý dostat všechno, na co si ukáže.

Kay, Megan a Lila proto vyhecují svou kamarádku Maddie, aby ho okouzlila tak, že se do ní zamiluje, vyspala se s ním a odkopla ho, aby si i on jednou vyzkoušel tu roli člověka se zlomeným srdcem.

Ovšem holky netuší, že do podobné hry na lásku se pouští i Braden - čistě proto, aby se mohl s Maddie vyspat.
Má to být hra a každá hra má svá pravidla, v téhle je tím hlavním nezamilovat se, ale je to vždy tak lehké?
Klišé již na první pohled, o tom žádná, ale stejně, proč si to nepřečíst.

Ovšem po tom nadšení, co u některých kniha sklidila, jsem se na ni začala skutečně těšit. Čekala jsem, že ten na první pohled obyčejný a nezajímavý příběh bude skrývat něco hlubšího. No bohužel se nic takového nekonalo a z mé strany tedy následovalo zklamání, ač mě nijak nepřekvapovalo, a asi nejhlubší na celém příběhu byla zápletka s Maddiným bratrem a všeobecně její rodinou a minulostí. To bylo ale vedlejší a nesehrálo to nikterak extra důležitou roli, což je možná škoda, protože kdyby to bylo o něco více rozvedeno, kdyby tomu autorka dala větší váhu, více to zapracovala do děje a prostě to udělala důležitější, příběh by také mohl pochytit nový a hlubší směr, který by z obyčejné a předvídatelné knihy mohl udělat něco víc.
♕ MYSATISFASHION

Co na knize musím ocenit, jsou postavy, které byly prostě reálné. Dokázali jste si představit, že takoví lidé klidně někde mohou žít.

Sympatická Maddie, má za sebou nehezkou a velmi bolestivou minulost a ač si to možná neuvědomuje, je skutečně silná.
Braden,jak se dalo čekat, je po bližším poznání a prozkoumání, úplně jiný než se na první pohled zdá. A hlavně se v průběhu knihy ještě dovyvíjí.

I Maddiiny kamarádky, působí sympaticky a mile. Ovšem, nemohu blíže nezmínit Kay a její bisexualitu, protože k ní se pojí něco, co mě dovedlo hned na začátku vytočit. Co mají všichni s tím, že když je někdo bi, tak je stejně více na jedno nebo druhé pohlaví omg? Tohle mi prostě hlava nebere. To jsem jediná, co to bere tak, že je prostě na holky a na kluky a nedělá rozdíly?

summer | Tumblr
Pokud jste odpůrce sprostých slov a podobně, pak vás předem varuji, že ty se v knize vyskytují v hojném počtu, což právě považuji tak nějak za plus - postavy tak prostě působí skutečněji. I když neříkám, že to někdy už bylo možná trochu moc, jenže to je hold u dnešní generace také.

Tahle kniha vás ničím neurazí, ani nijak zvlášť neokouzlí. Příběh odpovídající jeho námětu, je prostě každému jasný už od začátku a nic moc vás na něm nepřekvapí. Jednoduše další lehce nadprůměrná kniha pro dospívající dívky, jakých se najde spousta a i s tím je třeba na knihu nahlížet. Jako takové oddychové čtení, která má za úkol chvílemi i pobavit, je to rozhodně úžasná volba.

Hrej hráčem tedy uděluji tři a půl hvězdičky.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Galatea.

Zdroj obrázku "I heard you're a player": http://mysatisfashion.tumblr.com/ (Link přímo na post nemám, je mi líto >.<")
 
 

Reklama