Hrátky s rýmy nebo-li, jak to dopadá, když básním

(Snad) Nedepresivně o depresi

10. března 2013 v 10:08 | Deny el Infian
Opět se ozývám s básničkou, je to už celkem delš doba, co se tu nějaká objevila.
Možná nedává moc smysl a tak, není nejlepší, některé (nebo spíše většina) rýmy nejsou moc vydařené, ale tentokrát to zas tak moc neřeším, protože mi šlo o jedno. Zkusit do tý vlny depresivních článků o depresy hodit jeden, alespoň trošičku, nedepresivní. Původně to mělo být mnohem víc optimistický, ale nakonec to tak úplně nevyšlo, ale tak snad, alespoň trošku se to povedlo :')

Téměř celý blog se temně zahalil,
Na depresi se naladil,
Téma týdne to způsobilo,
Že do deprese mnoho lidí upadlo.

Já už ty články raději moc nečtu,
A udržuju si svou celkem šťastnou náladu,
Ovšem chci vznést světlo do temnoty, co tu nastala,
A proto jsem se do psaní téhle básničky dala.

Chci, aby to znělo aspoň trochu optimisticky,
Tak snad nezní to pesimisticky,
Vždyť život si třeba užívat,
I když vím, že zrovna já nemám moc co říkat.

Ovšem udělejte pro mě jednu věc,
Doneste mi klec,
Depresi do ní zavřu,
Do celého světa to vyřvu,
Že jsem lidstvo zbavila,
Deprese, která tolika lidem ubližovala.

Vážně mě mrzí,
Že to není proveditelný,
Ještě o jednu věc vás požádám,
A pak už vám pokoj dám.

Aspoň na vteřinku se usmějte,
Na chvíli na depresi zapomeňte,
A pokud to nejde,
Také se o to prosím aspoň pokuste.

Opouštím tě

25. února 2013 v 20:59 | Deny el Infian
Tohle jsem skoro celý napsala už včera večer, dneska jsem jen doladila jednu větu + poslední sloku + ten text na konci. Je to celý takový pesimistický. Nevím co víc říct a prostě netušim co to tu vůbec melu... Původně mě napadlo poslat ji do soutěže All, ale nakonec jsem se rozhodla, že tam by bylo lepší napsat něco lepšího, protože tohle je divný...

Promiň zlato, ale už to nedávám,
To naše přátelství prostě nezvládám,
Jediné tvé slovo mi dokáže ublížit,
Nechtěně zvládneš náladu mi poničit.

Není to tvá chyba a nikdy nebyla,
Tohle jsem si jen já způsobila,
Ale teď už na to nemám,
A nejspíš to už vzdám.

Vím, že chuť udělat to jsem měla už mnohokrát,
Ovšem vždy jsem se nakonec za naše přátelství dál chtěla rvát,
Jenže mám pocit, že už toho bylo moc,
Brečela jsem kvůli tobě nejednu noc.

Navíc se mi zdá,
Že jsem pro tebe téměř bezcenná,
Vím, že nejspíš to bude jen mým pocitem,
Stejně mám strach, že patřím k těm otravným lidem.

A tak se s tebou tedy loučím,
Promiň, jestli ti svým odchodem ublížím,
Věř, že se mi to neříká lehce,
Odejít od tebe se mi nechce.

Jenže vím, že to tak bude nejlepší,
Tentokrát se nevrátím až doprší,
Odchod svůj vyjádřím už pouze jedním slovem,
A naposledy ti říkám sbohem…

Opouštět někoho kdo pro vás hodně znamená je těžký, jenže mám pocit, že někdy to jinak nejde.
Sama vím, o čem mluvím, sama jsem to zkoušela několikrát, ale nikdy jsem to nezvládla a muselo by se stát něco hroznýho nebo by mi ten člověk sám musel říct, že už se se mnou nechce bavit, abych to někdy zvládla, i kdyby to pro mě bylo sebetěžší, protože já to odmítám vzdát…

Vzpomínky

15. února 2013 v 22:54 | Deny el Infian
Do sebe uzavřená,
Sedí na zemi opuštěná,
Uzamknutá do svých vzpomínek,
V ruce svírá prstýnek.

Prstýnek co dostala od tebe,
Když pozorovali jste spolu nebe,
Tehdy se ještě doopravdy smála,
Za falešný úsměv se neschovávala.

Jenže teď, když tě nemá,
Příšerná bolest v srdci ji sžírá,
Jen ty vzpomínky ji drží při životě,
Pamatuje, jak říkal jsi jí "Miluji tě."

Jediné co jí po tobě zbylo,
Je památka na to, co dřív bylo,
Díky bohu že to ještě nevzdala,
A život svůj neukončila…

Jean Paul (německý spisovatel) jednou řekl: "Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni."
A je to pravda, ale troufám si říct, že né úplná.
Vzpomínky dokážou být rájem, ale mohou být i peklem...
Často to jsou právě vzpomínky, díky kterým jdeme dál.
Ovšem i opak je pravdou. Přestože mohou být krásné, dokážou i bolet a to hrozně moc.
A záleží pak na vás, jestli budete nešťastni kvůli tomu co bylo a už nikdy nebude, nebo jestli budete za ty chvíle vděční, či prostě oboje najednou...

Pro tebe, kamarádko moje

11. února 2013 v 18:08 | Deny el Infian
Haha, poučila jsem se: Už nikdy se před ní nezmiňovsat, že mě napadla básnička po ní, tedy v případě, že jsem ji stihla zapomenout, ještě před tím než jsem došla domů, protže jak se zmíním, tak mi nakonec nezbyde nic jinýho, než rychle vymyslet novou... :D
Ne to nemyslim vážně a příště se klidně zase zmínim :D
No jo no, mám tě ráda holka :D
(Btw. Vim, že většina lidí asi neví o kom mluvim, ale ona to ví a to je to hlavní :D)

"Stačí jedna věta a přístav potopen",
Nevím čím jiným začít něž tímhle tvým "mottem",
Mám pocit, že ještě jedné věty se držíš,
A to, že do patnácti můžeš, od patnácti musíš,
Né to nemyslím vážně,
Vždyť na to jdeš něžně,
Ale o tomhle to být myslím nemělo,
Jenže se mi to sem nějak hodilo.

Tak teď začnu ty správné řádky,
Doufám, že kvůli nim nezačnou mezi námi hádky,
I když netuším proč by měly,
Teď si, ale dělám strachy,
Jestli tě ty začátky nějak neurazily.

Už vážně měla bych přejít,
K tomu co ti chci říct,
A to prostě že tě ráda mám,
Sakra, proč se mi sem rýmuje, že ti dám?

"Love me love me,
Kiss me, kiss me",
Vím, že teď Justinovi kradu texty písní,
Ale kdybych na to zapomněla nikdo mi to neodpustí,
Vím, jak tě těmi větami štvu,
A proto je stále řvu.

Vážně netuším co to tu melu,
Možná bych se měla jít zahrabat do nejbližšího dolu,
Jenže to se mi nechce,
A vím, že ty bys to nevzala lehce.

Je mi jasný, jak moc bych ti chyběla,
Vždyť víceméně jsi to sama říkala,
Holka nevím, co bych bez našich diskuzí dělala,
S kým bych Prahu bourala.

Neznáme se sice zas tak dlouho,
Přitom někomu by se to tak jevit mohlo.
Mám pocit, že ti můžu říct všechno,
Je jedno že si přitom připadám jak malý děcko,

Doufám, že ty moje kecy chápeš,
Že až si tuhle básničku přečteš neskapeš,
Štěstím, že jsem to konečně dopsala,
Vždyť jsi se na to očividně tak těšila,
Tak snad jsem tě nezklamala,
A snad jsem to zas tak moc nedojebala.

Život v temnotě

10. února 2013 v 21:09 | Deny el Infian
Schoulená pod peřinou,
Za sebou další noc probrečenou,
S pocitem bezcennosti,
Přežívajíc v království bolesti.

Princezna v říši temnoty,
Malá a zkroucená,
Životem zmlácená,
Za vše můžeš jen ty.

V noci nedokáže snít,
Ve dne nechce bdít,
Zničená realitou,
Pro ni tak nenáviděnou.

Nejraději by přežívala ve svých představách,
Kde nebylo by nic na náhodách,
Kde ona by vládla,
A všechny strasti života zvládla.

Jako smyslů zbavená,
Ve světě ztracená,
Realitu proklíná,
Proč jen byla pravda tak bolestivá?

Se srdcem zlomeným,
A pohledem k zemi sklopeným,
Falešný úsměv stejně nasadí,
A do hry se opět začlení…

"Život je velké jeviště, na kterém musíš hrát. I když ti srdce krvácí, ty se musíš smát."
Jediná věta, která dokáže vystihnout krutou realitu lépe než leckterá slohová práce. Protože tak to je.
Nikdo si nemůže být nikdy jistý tím, zdali jsou jeho blízcí skutečně šťastní, anebo jen stateční. Nikdo si nikdy nemůže být nikdy jistý, zdali je to co slyší pravda nebo lež. Nikdo si nemůže být jistý, zdali může druhému doopravdy věřit. Protože to, jaká je pravda ví jen osoba o kterou se jedná.
Žijeme ve svět plném lží, kde se pravda a upřímnost stávají čím dál vzácnější…

Mám tě ráda

5. února 2013 v 21:11 | Deny el Infian
Ehm, název ignorujte, já mám skoro vždycky problém nějakej vymyslet T.T

V noci se mi sen zdál,
A já náhle nevím jak dál,
Chci něco, co nemůžu mít,
Toužím konečně začít pořádně žít,
S tebou doopravdy být.

Jenže asi všichni ví,
Že je to podle všeho nemožný,
Ovšem ta touha mě sžírá a ničí,
I přesto má ústa stále mlčí,
Nemáš ani tušení,
Že začínám uvažovat o rozhodnutí.

Rozhodnutí, jež by tě mohlo vymazat z mého života,
Ale neboj se, v srdci mém máš stále hrozně moc místa,
Vždyť po tom všem tě nemohu jen tak opustit,
To by se mi nikdy nemohlo podařit.

Sama sebe se musím ptát,
Proč jen nedokážu ti sbohem dát,
Proč jen tě mám tolik ráda,
A proč už mi nic z toho nepřipadá jako paráda?

Plyšový přítel

29. ledna 2013 v 20:15 | Deny el Infian
Básnička na TT, mám pocit, že je to asi nejvíc smysluplná básnička co jsem kdy napsala a vlastně se mi i celkem líbí :D

Dřív každý večer s tebou usínal,
Všude jsi ho s sebou nosíval,
Za čas jsi ho začal doma nechávat,
Před svými přáteli schovávat.

Bál jsi se že ho uvidí,
A tobě se vysmějí,
Přesto s tebou nadále v posteli spával,
Každý večer jsi ho v objetí brával.

Další roky uplynuly,
A jen táta s mámou nezapomněli,
Jak jsi mu říkal: "Nikdy nebudu bez tebe spát!",
Teď už ale dávno spíš sám.

On v krabici pod postelí leží,
A s nadějí na víko hledí,
On nikdy nezapomněl,
Na nic z toho co jsi mu pověděl.

Přál by si tě zase uvidět,
I když to netušíš on oplývá životem,
Který získal díky tobě,
A neztratil ho ani po té době,
Když jsi ho odložil,
A tu část života s ním ukončil.

Tak snad se jednoho dne dočká,
Protože on si na to moc rád počká,
Jen když se na něj ještě alespoň jednou podíváš,
Třeba jeho nález i uvítáš.

Věrný je plyšový medvídek,
Pamatuje si stále každou z tvých povídek,
Snad si na něho jednou vzpomeneš,
A do tvé blízkosti si ho zas vezmeš.

Přejme tedy štěstí chlapci a jeho plyšovému příteli,
Aby se jednoho dne zase šťastně shledali,
Aby se medvídku splnilo přání,
A okusil zas to láskyplné objetí.

Jedna bláznivá

28. ledna 2013 v 14:51 | Deny el Infian
Tak tedy, představuji vám jednu naprosto "úžasnou" a "smysluplnou" básničku, jejíž dvě části jste již včera mohli vidět na Facebooku.
Předem říkám, aby jste ji ani v nejmenší nebrsali vážně :D Ono jde o to, že ty první sloky, jsem rozepsala při taký pitomý náladě že a teď jsem to chtěla dopsat. Zezačátku jsem se chtěla držet toho pochmurnějšího textu, ale jaksi to nešlo a vzniklo toto... :D
Takže prostě, tak :D
Jinak, vím, že některý výrazy tam asi úplně neseděj, ale tak co... :D

Už zas na mě padaj chmury,
Začínají mě rozčilovat barvy duhy,
Snažím se najít dvojsmysly,
Co dokážou vyjádřit mé pocity,
Ale nic mě nenapadá,
A podle toho to taky vypadá.

Tak asi budu zas muset přímo psát,
Anebo bych prostě mohla jít spát,
Chtělo by to něco čím řeknu co cítím,
Jenže nic takového nevidím.

Sakra co mám povědět,
Aniž bych se musela rozbrečet,
Dochází mi slova,
Tohle asi bude pěkná nuda.

Když o tom tak uvažuju,
Netuším, proč tohle píšu,
Připadám si díky tomu jako magor,
To bude zas nějakej eror.

Ovšem zkuste si básničku při blbý nápadě rozepsat,
A když se tlemíte ji dopisovat,
Mělo to být depresivní,
Místo toho je to úplně dojebaný.

A tak se tu směju jak debil,
Nad tím co jsem stvořil,
Vím, že by tam mělo být stvořila protože jsem "žena",
Ale to by mi tam nesedělo, nánána.

Vážně to už zakončím,
Než to ještě víc dokurním,
Ignorujte tedy prosím všechny tyhle řádky,
Zasadím je do zahrádky,
Ale tak aspoň to zní "přirozeně",
A je na tom vidět jak pěkně mi zase jebe.

Co bylo bylo, co bude bude.

15. ledna 2013 v 20:42 | Deny el Infian
Nasedla jsem na vlak s názvem přátelství,
A nevypadá to, že jen tak zastaví,
I když se to párkrát málem stalo,
Pokaždé se to zas nějak urovnalo.

Vážně nechci věřit, že to zničehonic přestane,
A zas mě to na kolena dostane,
Věřím, že to bude trvat ještě dlouhou dobu,
Snad na to pak připravena budu.

Přestože teď to očividně nekončí,
Jednou pohlédneme si do očí,
Poznáme, že nadešel čas loučení,
Už snad nebude to pro mě mučení.

Všechno to pomalu vybledne,
Opravdu tuším, že to tak dopadne,
To co bylo mezi námi vymizí,
Po nějaké době budeme si jako cizí,
To slovo navždy prostě nevydrží,
A jako všechno ostatní i tohle jednou skončí.
.
Ale tím co jednou nejspíš nastane,
Zabývat se teď je celkem zbytečné,
Musím s tebou být, co nejvíc to jde,
Ať ten čas co máme, nepromarníme.

Vždyť kdoví kolik toho času máme,
Ale snad aspoň jeden další rok společně dáme,
Stalo se toho mezi námi moc,
Máme za sebou nejednu probdělou noc.

To všechno zůstane nám v paměti,
Slibuju, že nezapomenu na to ještě než napočítám do pěti,
Zapomenout na tebe je nemožné,
A cítím, že tak je to správné.

Zakončím teď tyhle řádky,
Ale nejdřív se podívám ještě na pár minut zpátky,
Na to veselé co dřív bylo,
S přáním, aby ještě hodněkrát něco takového nastalo.

Přátelství

30. prosince 2012 v 22:52 | Deny el Infian
Ty názvy mi dělaj trochu problémy, tak neřešte, že to úplně nesedí, yep? C:
A jinak, áno, hodně mě ty básničky bavěj, ať sou třeba sebe nesmyslnější a pitomější :'DD

Kráčím cestou života,
trpím strachem z tohohle světa,
každý krok mě vzdaluje od tebe,
mám strach že už nikdy neuvidím modré nebe.

Chci zastavit a otočit se zpátky,
zažít s tebou další Vánoční svátky,
místo toho skloním hlavu k zemi,
ach má drahá Temi.

Nešťastně kráčím dál,
už nenavštívíme spolu taneční sál,
ničí mě ty vzpomínky co se mi hlavou honí,
třeba jak pronásledovali jsme stádo divokých koní.

Zastavím a ohlížím se za sebe,
přeci jen si přeji uvidět tebe,
jak utíkáš za mnou,
a chceš mě obejmout,
ptáš se co se stalo,
že mě to od tebe odejít donutilo,
vysvětlím ti jak se mi zdá,
že jsem už otravná,
nechápeš jak to můžu říct,
prý že já tě otravovat nemohu.

Uvědomím si že víčka pevně tisknu k sobě,
v téhle nešťastné době,
slzy mi stékají po tvářích,
bojím se oči otevřít.

Když to udělám ten obraz zmizí,
a můj smutek ryzí,
ještě zesílí,
a to se mi nelíbí.

Ale žít se zavřenýma očima,
je úplná kravina,
nemůžu prostě celý život prosnít,
přitom slzy ronit.

A tak oči otvírám,
vystrašeně se zas na svět dívám,
zrovna se chci otočit,
a na cestu svou opět vykročit,
když v tom někoho zahlédnu,
nevěřím zraku svému.

Vidím tě jak běžíš mým směrem,
jsem z toho jelen,
čím blíž ke mně jsi,
tím běžíš rychleji.

Zářivě se usmíváš,
přitom v očích slzy máš,
pevně mě obejmeš,
a těsně se ke mně přitiskneš.

Chceš vědět proč tě chci opustit,
že odmítáš mě ze svého sevření propustit,
tak obejmu i já tebe,
a vím že už od sebe neodejdeme.

Teď chápu že naše přátelství,
je mnohem silnější,
než jsem si myslela,
ach tak moc jsem se mýlila.

Kamarádky včera dnes i zítra,
jsi pro mě víc než ségra,
jsem ráda za to jak to dopadlo,
že štěstím to skončilo.

Btw. to vyšlo asi na dvě a 3/4 A4! :'D
 
 

Reklama