Červenec 2014

Čas udělat krok dál

19. července 2014 v 17:39 | Deny el Infian |  O dění na blogu
O přesunu na blogspot jsem už nejednou uvažovala a vždycky mě to přešlo, ač jednou jsem už byla skutečně odhodlaná tam blog přesunout. Možná z mého facebooku víte, že o tom přesunu dost uvažuji i teď. Faktem je, že blogspot pro mě skýtá oproti blogu řadu výhod a na blogu mě už pravděpodobně drží jen to citové pouto, které jsem si k němu za ta léta vytvořila.

S blogováním jsem začala před nějaký čtyřmi, možná i pěti roky právě na blog.cz. Zkoušela jsem sice i jiné domény, ale nakonec jsem se ustálila právě tady. Mám to tu ráda a asi vždycky budu mít. Mám to tu ráda i přes všechny ty věci, co mě neskutečně vytáčí. Každopádně asi je na čase jít dál.

Jak jsem řekla u blogspotu vidím řadu věcí, který mi blog poskytnout prostě nedokáže. Proto jsem se tedy rozhodla, že je na čase přejít dál. Nebudu začínat od znova - většinu podstatnějších článků jsem přesunula, najdete tam tedy všechny možné staré články a TAGy a podobně. Budu pokračovat dál, jakoby nic, pouze na jiné doméně.

Pořád sice trochu váhám a mám strach, že to přesunu, ale nakonec se zase vrátím sem. Kdo ví, každopádně vás prosím, abyste se mnou měli trpělivost, v tomhle jsem hrozná :D Ono kdybych si k věcem netvořila takové vztahy… Doufám, že mě kvůli tomu nikdo nezavrhne a budete blog navštěvovat i nadále a bude se vám snad líbit i více :')

http://Deny-el-Infian.blogspot.cz/


On my wishlist #5

12. července 2014 v 22:53 | Deny el Infian |  On my wishlist

- Týdenní meme z dílny Book Chick City, cílem je každou sobotu zveřejnit nějaký článek o pár knihách ze svého wishlistu

Když jsem před týdnem zveřejnila článek do tohohle projektu, ještě jsem si říkala, že si musím předepsat další do zásoby, abych je měla na následující soboty připravené. Neudělala jsem to. Dneska tu mám už od odpoledne otevřenej blog.cz na psaní nového článku - haha, moje lenost mě přiměje si k tomu psaní skutečně sednout, až ve třičtvrtě na jedenáct. Každopádně, teď přichází problém - jakou knihu sakra vybrat.

17211199 17453342 18586284

Původně jsem si řekla, že vezmu to první, co budu mít na "to read" poličce na GoodReads, ale když jsem otevřela upozornění, bylo tam, že mi někdo dpopručil Měděného jezdce. A tak jsem tu "to read" poličku ani neotvírala, protože sérii Měděného jezdce mám už na seznamu taky nějakou tu dobu.
O tuhle sérii jsem neměla zájem, dokud jsem si náhodou nepřečetla něčí recenzi, která mě na knihu neuvěřitelně navnadila a já zjistila, že mé domněnky o knihách byly úplně mimo.
A teď taková typická otázka: četli jste sérii? Jaký na ní máte názor? Nebo se teprve chystáte? :)

Knihy na GoodReads + zdroje obálek:

Typický coming out, aneb "Mami, tati, jsem lesba."

10. července 2014 v 10:24 | Deny el Infian |  Myšlenkové pochody
Nejprve bychom si asi pro jistotu měli vysvětlit, co to ten coming out vlastně je. Předpokládám sice, že většina z vás ví, ale znáte to - náhoda je vůl a googlování je, pro některé, věcí strašně náročnou.

Pojem coming out se dělí na vnější a vnitřní. Vnější vlastně znamená, že člověk někomu něco přizná, vyjde s něčím na povrch, s něčím co do té doby pečlivě tajil. Vnitřní je to, že se dotyčný jedinec s oním faktem sám vyrovnává a učí se ho akceptovat. Nejtypičtější použití tohoto výrazu je tedy asi při uvědomování si a oznamování jiným, že je člověk jinak než heterosexuálně orientovaný. Ovšem, samozřejmě to lze použít i při odhalení veřejnosti jiných věcí.

Můj článek ovšem bude pojednávat právě o coming outu nehetero lidí.

Předpokládám, že většina, pokud ne všichni, považují coming out za správnou věc tím způsobem, že přijdou za svými blízkými se slovy "Musím se vám k něčemu přiznat. Jsem lesba.". Já to za správné nepovažuji. Důvod k tomu mám prostý. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo přišel za svými blízkými a řekl jim něco, jako "Chci vám něco říct. Jsem heterák.".

Hádám, že většina z vás si okamžitě pomyslí něco, jakože proč by to měl sakra oznamovat, vždyť je to samozřejmost. Což je také kámen úrazu.

Proč se od lidí automaticky očekává, že budou hetero? Proč, pokud dítě nejeví známky odlišné orientace nijak výrazným způsobem, rodiče snad ani nenapadne, že by jejich dítě mohlo být jinak orientované? Pochopím to v minulosti, kdy se o odlišných sexuálních orientacích moc nemluvilo a tajilo se to, ale dnes už to je něco poměrně… veřejného? Nevím, jak to říct, ale snad tedy pochopíte. Tak proč tu heterosexualitu očekávat, já vím, že ve většině případů daný člověk opravdu bude hetero, ale nebylo by stejně lepší, občas zvážit i tu možnost, co když za vámi vaše dítě, rodinný příslušník, kamarád, známý či kdokoliv jiný, přijde s tím, že prostě nesdílí s většinou lidstva zájem o příslušníky opačného pohlaví? Myslím, že by se tím předešlo případným šokům, kdyby se to opravdu stalo, přeci jen potkat to může každého a snad by se postupně mohla i trochu zmírnit ta homofobie, která mezi lidmi panuje. Jen škoda, že to je jen marné přání.

Každopádně zpět k samotnému coming out. Sama tedy moc neuznávám to, aby člověk přišel za rodinou s tím, že není heterosexuál. Když už svou orientaci nechodí oznamovat ta "normální" populace, tak proč to vyžadovat od té ostatní, no ne? Proč prostě jen ve chvíli, kdy budou někoho mít a budou o tom chtít povědět svým bližním, nepřijít a neoznámit jim to? Samozřejmě, pravděpodobně poté bude asi následovat o něco větší šok ze stran těch, co se to právě dozvědí, ale oznamující se tak zachová stejně, jako jakýkoliv heterosexuál. Nehledě na to, že pořád je to lepší a citlivější coming out, než kdyby vás přistihli v nějaké intimní chvilce s člověkem stejného pohlaví.

Homosexuálům, bisexuálům, asexuálům, transsexuálům a dalším vadí, když nejsou považováni za normální lidi, ale sami se tak v některých ohledech nechovají. "Normální" lidi přece nechodí svou orientaci někomu oznamovat, leda tak představí svého partnera/svou partnerku.

Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým lituju, že nejsem hetero, protože mě prostě láká představa, přijít za svou rodinou a oznámit jim, že jsem na kluky, zajímala by mě reakce :D Bohužel orientovaná jsem bisexuálně, tak z toho asi nic nebude. Ale ani nemyslím, že něco bude z toho, že přijdu a prostě oznámím rodině, že jsem bi. Ani svým kamarádkám jsem to tím způsobem neoznamovala, dozvěděli se to prostým, ač trochu vystresovaným a bojácným, oznámením, že mám holku. To, že jsem bi jsem pak většinou už jen doupřesnila, když se zeptaly. Ono se totiž lidi většinou ptají, minimálně mě teda. Mimochodem, myslím, že až na jednu, to vzaly dobře. Tak už je doufám, že až to jednou oznámím doma, tak to tak vezmou také :D

Na závěr jen podotknu, že tímto článkem nechci nikoho shazovat, ani urážet, ani zpochybňovat jeho činy a přesvědčení, ani cokoliv jiného. Coming outujte si, jak jen chcete lidi, je to vaše věc. Jediné čeho chci tímto článkem docílit je vyjádření svého názoru na věc a poukázání na pár věcí.

Narozeninová giveaway - VYHODNOCENÍ

9. července 2014 v 8:26 | Deny el Infian |  Soutěže

Měsíc nám uplynul jako voda a já již vám dnes přináším vyhodnocení soutěže. Než ale přejdeme přímo k losování a výhercům, řekneme si odkud, který citát pocházel.

"A tak jsem se zamilovala, jako když člověk usíná; pomalu a pak najednou docela."
- Hvězdy nám nepřály, John Green

"Některá tajemství si člověk musí ponechat v srdci."
- Návrat z temnoty, Liz Coley

"Jdu hledat velké Možná."
- Hledání Aljašky, John Green

"Lidský rozum si dokáže odůvodnit jakékoliv zlo, proto je tak důležité, abychom na něj nespoléhali."
- Divergence, Veronica Roth

"Pravda vede někdy k větší beznaději než víra v lež."
- Bez naděje, Colleen Hoover

"Každému na světě by se mělo jednou za život dostat ovací ve stoje, protože my všichni jsme vítězi."
- (Ne)Obyčejný kluk, R. J. Palacio

"Pak si klidně začla tát,
úplně se rozplývat,
a mě svitla naděje,
že po smrti dobře je."
- Vločka, Tomáš Klus

"Nic není černobílý, ani nikdo. Všechno je plný barev a všichni jsme plní barev. Co když je život jen o hledání těch barev? Co když ty barvy nás vedou k porozumění? Zachraňme spolu svět! Pojďme společně hledat naše barvy!"
- Poki/Cukřík, ale jeden ze dvou bodů jsem dala i za odpověď "partner", která se tam též jednou vyskytla. Že je autorem právě tahle slečna, jste se mohli dozvědět právě v této recenzi.

Zúčastnilo se vás celkem 37 a dohromady jste nasbíraly 503 vstupů. Většina z vás také uvedla všechny nebo většinu citátů.

A myslím, že teď už můžeme přejít k tomu hlavnímu, kvůli čemu jste sem všichni pravděpodobně přišli (a nebudeme si nic nalhávat - předchozí část textu určitě většina přeskočila :D).

Výherce jsem losovala pomocí Random.org.

Losuji poprvé, výherce záložek, placek a kalendáříků.

444 je bezva číslo a kdo se pod ním skrývá?



Losování druhé, výherce získá stejně, jako předchozí záložky, placky a kalendáříky.

Pod tímto číslem se nachází

No a poslední losování o hlavní cenu a to knihu Hon od Andrewa Fukudy + záložky, placky a kalendáříky.

Koukám do seznamu a hledám 289. účastníka.

Všem výhercům moc gratuluji a okamžitě je půjdu informovat mailem.

No a vy co jste nevyhráli si nezoufejte, určitě se na vás štěstí usměje někdy jindy v nějaké jiné soutěži! :)
Mimochodem, zvažuji, že v průběhu léta se vrhnu ještě na uspořádání ještě jedné soutěže, abychom řádně oslavili to léto a těch 99 lajků na Facebooku, byl by zájem? :D

Na závěr tedy už jen ještě jednou děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí cen do soutěže.

Prozatím se s vámi loučím a přeji vám úspěchy v dalších soutěžích a moc děkuji za účast právě v té mojí ^^

Edit 12. 7. 2014, 11:12:
S politováním musím oznámit, že tři dny uplynuly výherkyně prvního místa se mi bohužel neozvala. Sice mě to mrzí a chápu, že jsou prázdniny a tak, ale na druhou stranu jsem ještě psala, že kdo bude vědět, že v době po skončení soutěže bude pryč, ať mi to dá vědět předem, jako to udělala jedna holčina. Tudíž mi hold nezbývá nic jiného, než losovat znova.

Tudíž Teeerce moc gratuluji a jdu jí poslat informaci o výhře emailem :)

Lee Child: Nevracej se | Jack Reacher #4

6. července 2014 v 8:11 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.bbart.cz/images/kniha/obrtisk_2999.jpgNázev: Nevracej se
Série: Jack Reacher
Díl: 4*
Autor: Lee Child
Počet stran: 368
Nakladatelství: BB Art
Reacher se konečně dostal z Jižní Dakoty do severovýchodní Virginie, blízko Washingtonu, kam se vypravil kvůli ženě, se kterou si telefonoval. Líbil se mu totiž její hlas.

Ona žena je mimo jiné velícím důstojníkem sto desáté jednotky vojenské policie, kde před několika lety i Reacher zastával tu samou funkci.

Když ale dorazí do její kanceláře, čeká ho nemilé překvapení, na místě velícího důstojníka totiž neseděla Susan Turnerová, ale muž, podplukovník Morgan.

Reacher se dozvídá o dvou případech, kterých se dle všeho dopustil a má stanout před soud. Navíc je nedobrovolně povolán zpět do služby.

Reacher má dvě možnosti: utéct anebo se pustit do akce, na obhájení neviny své i Turnerové. A nebyl by to Reacher, kdyby nezvolil tu druhou možnost.
Po dlouhé době se mi dostala do rukou kniha, kde není příběh vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny či hrdinky, což považuji za příjemnou změnu, protože na knižní YA a NA scéně, kterou povětšinou čtu, je valná většina děl právě v první osobě.

Guillermo Murcia
Celkově mě autorův styl psaní zaujal. Přišel mi takový jiný, zajímavý, minimálně zprvu, pak jsem tomu bohužel už přivykla a to nadšení z toho, jak je kniha psána mírně pominulo. To ale nic nemění na tom, že kniha byla napsána dobře. Autor psal svižně, ovšem občas jsem měla pocit, že jsem se chvílemi v popisech ztrácela, ale to bylo možná mou nepozorností.

Celý příběh je důkladně promyšlen a všechny věci se na sebe postupně nabalují a nakonec dají dohromady jednotný a do sebe zapadající výsledek.

Postavy se zdály vcelku uvěřitelné a příjemné, ale rozhodně se nezdály bez chyb.

Jack Reacher byl příšerný pedant a musel mít vše přesně. I přes jeho sklony k násilí, se nedá říct, že by byl nějak extra impulzivní a zdálo se, že vše měl perfektně promyšlené. Dokázal ale působit i vcelku citlivě, i když prohlašoval, že nemá city.

Susan Turnerová se jevila jako cílevědomá a čestná žena, která zrovna dvakrát nezbožňuje násilí a protizákonné činnosti, na druhou stranu i dost rozumná na to, aby poznala, kdy je třeba se i k těmto věcem přiklonit.

Kromě těchto dvou hlavních postav se v knize vyskytují i další postavy, ze kterých stojí za zmínku především seržantka Leachová, která se vždy snažila bojovat za správnou věc.

Všichni čtyři zmiňovaní se vyznačovali také bystrostí, inteligencí a rozumem.

Myslím, že žádnou jinou knihu tohoto žánru jsem doposud nečetla, a proto nemám s čím srovnávat. Vlastně jsem ze začátku vůbec netušila, co od knihy očekávat a jaká bude, ani jestli mi žánr sedne nebo ne. Ovšem Nevracej se od Lee Childa ve mně vzbudila dobrý pocit a pokud by se mi naskytla příležitost, určitě bych se nezdráhala něco dalšího od tohoto autora přečíst. Knize tedy mileráda udělím čtyři hvězdičky.
*série nese jednu dějovou linku, ale díly lze číst v libovolném pořadí bez toho, aby vám cokoliv uniklo

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Knihcentru. Knihu zde i můžete zakoupit.


On my wishlist #4

5. července 2014 v 20:06 | Deny el Infian |  On my wishlist

Druhý díl meme, které má na svědomí Book Chick City. Úkolem je zveřejnit každou sobotu nějakou knihu nebo knihy, které byste si rádi nastěhovali do své knihovničky.

18283863

To nejlepší z nás, chválená kniha, která rozhodně nevypadá špatně, ba naopak. Kniha mě láká už delší dobu a po tom, co jsem nedávno zhlédla trailer k filmu, mě láká ještě víc. Ten trailer je naprosto úžasnej a věřím, že kniha bude taky. I ohlasy na knihu jsou pozitivní, takže věřím, že tahle kniha rozhodně stojí za přečtení ^^

Dovolím si filmový trailer přiložit :)


Btw. jsem jediná, komu ten kluk za mlada neskutečně připomíná Dimitriho z VA? :D

Kniha na Goodreads + zdroj obálky:

David Menasche: Mělo to smysl?!

2. července 2014 v 20:06 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Obálka titulu Mělo to smysl?Název: Mělo to smysl?!
Autor: David Menasche
Počet stran: 208
Nakladatelství: Fortuna Libri
David, čteno Da-VÍD, Menasche dlouhé roky žil svůj normální život i s rakovinou. Když ale ztratí asi polovinu síly v levé polovině těla a přijde o osmdesát procent svého zraku, je mu jasné, že už se dále nemůže věnovat tomu, co ho naplňovalo - učení.

Rakovina vzala Davidovi minulost a vezme mu i budoucnost, ale nevezme mu přítomnost a právě z toho důvodu se rozhodne vyrazit na cestu po státech, aby se dostal až k Tichému oceánu. Cestou se setkává se svými bývalými studenty, aby zjistil, jestli v nich jeho učení něco zanechalo nebo pro ně nic neznamenalo.

David se s námi ve svém příběhu podělí o to, jak se dostal k učení, co učil studenty ve svých hodinách, o své poznatky z vyučování a života, o svůj boj s rakovinou a samozřejmě o cestu po státech.
Když jsem se mamce zmínila o téhle knize, řekla mi, že mám samé knížky o nemocích. Nesouhlasím s ní. Nejde mi o to, že je v těch knihách nemoc, jde mi o to, že ty knihy ukazují, jak nejistý je lidský život a že nikdy nevíme, kolik času nám zbývá. Že lidský život není samozřejmost a stačí pár chvil, abychom o něj přišli.

Mělo to smysl?! je právě taková kniha, která vám ukazuje život a samotné lidi, takové jací jsou. Že někdy se vám splní sny, o kterých ani nevíte, že je máte, že stačí málo, k tomu, abychom o všechno přišli, že občas přichází věci, za které nemůžeme, ale které nám mohou všechno sebrat, že nemáme tisíce zítřků a že na každého z nás čeká smrt. Že každý jsme jiný a máme jiné priority. Možná máte pocit, že tohle už jste slyšeli tolikrát, ale zamysleme se: kdo z nás si to skutečně uvědomuje a chová se podle toho? Kdo se snaží nepromarnit jedinou příležitost, říct svým blízkým, že je má rád a udělat pro ně něco hezkého, kdo se snaží plnit si bezodkladně svůj sen a nespoléhá na to, že tu s jistotou bude i zítra a spoustu dalších dnů?

Alívio Imediato | via Tumblr
"Vždycky mě uklidňovalo pomyšlení, že bez ohledu na to, kde jsem a co mě potkalo, miliony ostatních lidí se ve stejnou chvíli dívají na ten samý měsíc."

Pro Davida nebylo učení jen povoláním, kterému se věnoval, pro něho to byla vášeň, jeho životní poslání a se svými žáky si tvořil pevné vztahy. V rámci vyučování angličtiny dával svým žákům i rady do života a snažil se je navést k tomu, aby si utvořili i své vlastní názory a především, aby našli svou cestu. Nesnažil se získat si jejich respekt přísností, ani přehnaným kamarádíčkováním se s nimi. On se je snažil motivovat, aby sami toužili po vzdělání, aby se sami zamýšleli. Inspiroval je a motivoval, pomáhal jim s jejich problémy a uděloval jim potřebné rady do života, ať už co se to týkalo jejich milostných vztahů, vztahů s rodinou či jejich sexuální orientací. Není divu, že jeho hodiny a především jeho samotného žáci milovali.

David, ale nebyl jen skvělým učitelem, nýbrž i úžasným člověkem. Oplýval optimismem a jen tak se nevzdával a jak už jsem zmínila - i přes svou nemoc se dál věnoval svému životnímu poslání. A i když později už učit nemohl, nakonec se rozhodování o svém životě nevzdal. Přerušil léčbu, i když podle spousty lidí si tím předepsal rozsudek smrti, a setkal se svými studenty, podíval se, jak žijí a kolik si toho od něho odnesli. Stejně, jako optimismus a pozitivní energie z něj vyzařovala i inteligence a moudrost.

Alívio Imediato | via Tumblr
Pokud jste z mého vyprávění nabyly názoru, že byl naprosto dokonalý a nikdy ho nepotkaly tmavé chvilky, mýlíte se. Nebyl bezchybný a i on mě své zápory a temné chvíle, kdy ho opouštěl nejen positivismus, ale i síla.
"Tím, že lžeme, dáváme najevo, jak se bojíme."

David byl učitelem, ale i člověkem, jakého jen tak někde nenajdete. Neskutečně jsem si jej oblíbila a mrzí mě, že právě k němu byl osud tak krutý, protože nevěřím, že si to zasloužil. Hrozně bych si přála, aby lidí, jako je on, bylo víc.

Může se zdát, že zatím vychvaluji jen hlavní postavu, ale nesmíte to tak brát. Protože já se vám tím snažím vylíčit úžasnost celé knihy. Ono v tomhle typu knihy, je hlavní hrdina asi tím nejdůležitějším, no ne?

Samozřejmě se v knize setkáváme i se spoustou jiných postav a i se spoustou dalších příběhů a můžeme pozorovat, jak moc je David ovlivnil.

Davidův životní příběh je sám o sobě úžasný, ale zároveň i smutný a David ho dokázal skvěle shrnout do knihy o dvou stech stránkách. Psal skvěle, svižně, bez zbytečných zdlouhavých popisů a on sám se v něm neskutečně odrážel. Stránky mi rychle utíkaly a mně přišlo, že konec přišel až příliš brzy.

It starts with one step
Kniha je doplněna o vzpomínky Davidových bývalých žáků, kteří vypráví o tom, jak jim profesor Menasche pomohl a ovlivnil tak jejich životy a my tak můžeme přímo vidět, jak moc pro ně znamenal.

Mrzí mě, že musím tak úžasné knize vůbec něco vytknout, ale bohužel to nemohu jen tak přejít, ač si připadám jako hrozný puntičkář: chtělo by to trochu zapracovat na korektuře překladu. Já vím, že sem tam se může v knize chyba objevit, na druhou stranu zastávám názor, že by ten počet měl být omezený na jednu - dvě a i přesto, že jich v knize zas tak moc nebylo, mohlo jich být o něco méně. Jo a také myslím, že v názvu nemusel být ten vykřičník, nehodí se k tomu. Moc mi tam neseděl ještě před přečtením knihy a po jejím přečtení mi tam nesedí už vůbec.

"Kdysi jsem zaměňoval moc se silou, ale zjistil jsem, že je mezi nimi patrný rozdíl. Moc je schopnost něco měnit. Síla je proti tomu vytrvalost."

Jak už jsem řekla, miluju knihy s podobnou tématikou a Mělo to smysl?! je úžasným dílem a já vám ho mohu vřele doporučit. Já si tu knihu jednoduše zamilovala a jsem neskutečně šťastná za to, že existuje. Rozhodně se jí nebojím nazvat jednou z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla. Mám tendenci se neustále opakovat o tom, kolik vám toho ta kniha ukáže a dá, ale to není dobrý nápad a proto vám ji už jen naposledy doporučím. Nejsem si jistá, jestli mám právo hodnotit něčí život počtem hvězdiček a pouze zpracování taky hodnotit nechci, a proto to pro jednou vynechám.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství FortunaLibri.
http://www.martinus.sk/data/img/custom/42889_Fortuna_libri_v_PANTONE.jpg



Okénko #33

1. července 2014 v 22:33 | Deny el Infian |  Okénko do mého života
Na Facebooku jsem mluvila o tom, že nejpozději během dneška zveřejním článek na téma vysvědčení. Teď je úterý, devět hodin a čtyřicet dva minut večer a já teprve píšu tohle. Chtěla jsem ten článek napsat už tolikrát a pokaždé v úplně jiném rozpoložení - někdy jsem neměla daleko k slzám a jindy jsem zas zažívala takový ten chvilkový pocit štěstí. Každopádně, brzy mi došlo, že ať tak, či onak, stejně tam to vysvědčení bude zmíněný jen tak okrajově. A tak tu mám po delší době zase takovej vykecávací článek pro ty, které by náhodou zajímalo, jak si v posledních době žiju.

Jako jedna z mála (a že po dnešku vím, že nejsem jediná OwO) jsem z konce školního roku nebyla zrovna dvakrát nadšená. Né, že by mě nějak bralo učení a trčení ve třídě, když bych mohla dělat zajímavější věci, ale prostě a jednoduše: ve škole většinou nemám čas přemýšlet a užírat se tím, co mě zrovna trápí. A teď mě čekají dva měsíce (samozřejmě ne úplně v kuse :D), kdy budu mít celé dny na to užírat se všemožnými píčovinami, nad kterými by většina ostatních lidí jen mávla rukou. Tohle mě trápilo už dřív, ale pak mě to nějak přešlo, protože mi bylo vcelku fajn, jenže nějaký týden - dva, před koncem roku, se mi zas nálady začaly zhoršovat, tak jsem se k tomu zas dostala. Nom, to je fuk. Ono se to všechno spraví a navíc, co mě nezabije, to mě jen posílí, že ^^

Mimochodem, spokojeně, můžu říct, že na vysvědčení, z druhého pololetí osmého ročníku, se mi sešly pouze dvě dvojky a jinak jedničky.

Hned v pátek jsem pak odjížděla na chatu. Nechtěla jsem tam a po pátečním večeru se mi tam chtělo zůstávat ještě míň, ale tak co se dalo dělat. Za sobotu a neděli jsem dočetla knížku od Lee Childa Nevracej se a od Davida Menasche Mělo to smysl?!. Oba dva to byly recenzáky a já měla jedině radost, že jsem to dočetla ještě asi dva týdny, před termínem, protože původně jsem měla strach, že to nestihnu přečíst vůbec. Recenze na obě knížky už mám napsané a brzy je zveřejním. A už teď si nemůžu odpustit poznámku o tom, že jsem si neskutečně zamilovala Davida a jeho příběh. Nedokážu popsat, kolik optimismu mi to zase jednou vlilo do těla, jak moc mě to povzbudilo a připomnělo mi spoustu důležitých věcí.

Včerejšek jsem původně plánovala trávit v posteli s knihou, ale nakonec jsem ho strávila úplně jinak. Hned dopoledne jsem vyrazila do obchoďáku, protože mi bylo řečeno, že v jednom obchodě mají totálně úžasný boty s Iron manem. A tak jsem si domu přivezla naprosto dokonalý boty, do kterých jsem se šíleně zamilovala. Co jsem koukala ještě před odchodem z domu na net, měli je mít za čtyři stovky a to bylo psáno i v obchodě na krabici, ovšem u pokladny jsem zjistila, že je měli ve slevě ani né za tři stovky, což bylo taky naprosto bezva.

Ono ten včerejšek mi včera tak všeobecně začínal celkem super - taky jsem se totiž dozvěděla, že mi mamka za vysvědčení koupí novou knihovničku, což byla snad ta nejlepší zpráva dne, protože prostě nová knihovnička 83.
No a dnešní dopoledne jsem opět strávila v obchoďáku, tentokrát jsem se domů vrátila s novým trikem. A plánuju se tam ještě jednou vypravit, protože prostě potřebuju nový oblečení, neboť to moje mě štve, ehm.

Odpoledne jsem potom byla na srazu otaku, což bylo prostě tradičně bezva. Chvíli po půl deváté jsem pak dorazila domů, najedla se, chvíli čuměla do notebooku, umyla se a teď sedím tady - už pomalu půl hodiny píšu tenhle článek.

To jsem tak popsala své činnosti za posledních pár dnů. Většinu těch pocitů a trápení, co se mi poslední dobou honí hlavou, jsem si nechala pro sebe. Ale ono to jde jednoduše shrnout - pořád pokračuji v jízdě na šílené horské dráze, která chvíli jede rovně a pak má zničehonic úplně šílené a nečekané výkyvy nahoru anebo dolů, jednou krátké, podruhé dlouhé.

No, ale dost bylo o mně. Jak si žijete vy? Povídejte, vážně ráda si vás poslechnu. A pokud se vám nechce nic moc psát, řekněte mi, alespoň, jakou knihu zrovna čtete, popřípadně vaše aktuální dojmy :)

//btw. kdyby někoho zajímalo, kde jsem vzala to číslo 33, tak to proto, že je 33. článek v této rubrice ^^