Březen 2014

Emma Hart: Hrej hráčem | The Game #1

27. března 2014 v 10:10 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://data.bux.cz/book/023/373/0233737/large.jpgNázev: Hrej hráčem
Série: The Game
Díl: 1
Autor: Emma Hart
Počet stran: 248
Nakladatelství: Galatea
Braden je arogantní, namyšlený a sebestředný děvkař, který střídá jednu holku za druhou a je zvyklý dostat všechno, na co si ukáže.

Kay, Megan a Lila proto vyhecují svou kamarádku Maddie, aby ho okouzlila tak, že se do ní zamiluje, vyspala se s ním a odkopla ho, aby si i on jednou vyzkoušel tu roli člověka se zlomeným srdcem.

Ovšem holky netuší, že do podobné hry na lásku se pouští i Braden - čistě proto, aby se mohl s Maddie vyspat.
Má to být hra a každá hra má svá pravidla, v téhle je tím hlavním nezamilovat se, ale je to vždy tak lehké?
Klišé již na první pohled, o tom žádná, ale stejně, proč si to nepřečíst.

Ovšem po tom nadšení, co u některých kniha sklidila, jsem se na ni začala skutečně těšit. Čekala jsem, že ten na první pohled obyčejný a nezajímavý příběh bude skrývat něco hlubšího. No bohužel se nic takového nekonalo a z mé strany tedy následovalo zklamání, ač mě nijak nepřekvapovalo, a asi nejhlubší na celém příběhu byla zápletka s Maddiným bratrem a všeobecně její rodinou a minulostí. To bylo ale vedlejší a nesehrálo to nikterak extra důležitou roli, což je možná škoda, protože kdyby to bylo o něco více rozvedeno, kdyby tomu autorka dala větší váhu, více to zapracovala do děje a prostě to udělala důležitější, příběh by také mohl pochytit nový a hlubší směr, který by z obyčejné a předvídatelné knihy mohl udělat něco víc.
♕ MYSATISFASHION

Co na knize musím ocenit, jsou postavy, které byly prostě reálné. Dokázali jste si představit, že takoví lidé klidně někde mohou žít.

Sympatická Maddie, má za sebou nehezkou a velmi bolestivou minulost a ač si to možná neuvědomuje, je skutečně silná.
Braden,jak se dalo čekat, je po bližším poznání a prozkoumání, úplně jiný než se na první pohled zdá. A hlavně se v průběhu knihy ještě dovyvíjí.

I Maddiiny kamarádky, působí sympaticky a mile. Ovšem, nemohu blíže nezmínit Kay a její bisexualitu, protože k ní se pojí něco, co mě dovedlo hned na začátku vytočit. Co mají všichni s tím, že když je někdo bi, tak je stejně více na jedno nebo druhé pohlaví omg? Tohle mi prostě hlava nebere. To jsem jediná, co to bere tak, že je prostě na holky a na kluky a nedělá rozdíly?

summer | Tumblr
Pokud jste odpůrce sprostých slov a podobně, pak vás předem varuji, že ty se v knize vyskytují v hojném počtu, což právě považuji tak nějak za plus - postavy tak prostě působí skutečněji. I když neříkám, že to někdy už bylo možná trochu moc, jenže to je hold u dnešní generace také.

Tahle kniha vás ničím neurazí, ani nijak zvlášť neokouzlí. Příběh odpovídající jeho námětu, je prostě každému jasný už od začátku a nic moc vás na něm nepřekvapí. Jednoduše další lehce nadprůměrná kniha pro dospívající dívky, jakých se najde spousta a i s tím je třeba na knihu nahlížet. Jako takové oddychové čtení, která má za úkol chvílemi i pobavit, je to rozhodně úžasná volba.

Hrej hráčem tedy uděluji tři a půl hvězdičky.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Galatea.

Zdroj obrázku "I heard you're a player": http://mysatisfashion.tumblr.com/ (Link přímo na post nemám, je mi líto >.<")

Kristina Hlaváčová: Čarodějka | Dračí oči #1

24. března 2014 v 16:15 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.fragment.cz/sys.php?action=image_detail&show=1&typ=FGA&src=picture/shop/cz/zbozi/upload/v_draci%20oci-carodejka-tit-202806-01.gif
Název: Čarodějka
Série: Dračí oči
Díl: 1
Autor: Kristina Hlaváčková
Počet stran: 392
Nakladatelství: Fragment
Pro Elenu, královskou dceru, není princeznování tím pravým ořechovým. Netouží být dámou, mnohem raději by totiž stála na cvičišti p
o boku svých bratrů. A přesně to si už ve svých osmi letech dokáže vybojovat.

Navíc, aby toho nebylo málo, náhodou potká a zachrání dračí vejce a přesně tenhle čin jí naprosto změní život a otevře jí bránu do světa plného dobrodružství.

Zdá se, že princezniny sny se plní, ale je to všechno tak růžové jak se zdá? Je vůbec v silách osmileté dívenky zvládnout život na úplně cizím místě, s jediným známým člověkem? Protože přesně tohle je jedna z věcí, která malou Elenu čeká.
V tom, že je hlavní hrdince pouhých osm let, bych zas takový problém neviděla, protože přeci jen právě na tom, že se její síla probudí tak brzo má být příběh částečně postaven. Ovšem problém je ten, že autorka dle mého prostě nezvládla vytvořit Elenu tak, aby skutečně odpovídala svému věku. Chápu, že již od mala na ni asi byly kladeny vyšší nároky a tak, ale nevěřím, že to by mohlo způsobit, aby se princezna ve svých osmi letech chovala až tak vyspěle, jak tomu v knize bylo. Ano v některých chvílích se autorka očividně snažila a občas se Elena na těch osm let chovala, ale to byly téměř výjimečné případy a jinak prostě působila na svůj věk vyspěle až moc. Nehledě na to, že spisovatelka na Elenu nakládala věci, které prostě nemohla zvládnout i po fyzické stránce. Dobře, měla tu magickou sílu a ten rodokmen a tak, ale pořád to byla osmiletá holka sakra! A spousta z těch věcí, se kterými se s chladnou hlavou vypořádala, prostě možná nebyla.

Alespoň, že ke konci knihy, po nějakých pár letech, byla Elena zase o něco dospělejší a nějaký ten vývin tam byl znát, protože jsem se skutečně bála, že bude pořád stejná.

Nehledě na to, si autorka Elenu také pěkně "vyhýčkala" a vypiplala k dokonalosti. No posuďte sami - krásná, na svůj věk vysoce vyspělá a inteligentní, ač tedy možná trochu nerozumná a impulzivní, ale stejně, neskutečně silná, rychlá, hbitá, šikovná, všechno jí jde, všechno zvládne. No není to poklad? Jistě, nějaké ty chybičky asi přeci jen měla, ale i přesto.

Když už jsme u postav, ani Michael mi nepřišel jako nic extra. Vlastně to s výjimkou dvou postav (o kterých se zmíním za chvíli), skoro nikdo. K hlavním postavám jsem si prostě nevytvořila snad žádné vztahy, ničím mě nijak extra nezaujaly, neokouzlily a neuchvátily, něco jim chybělo. Z těch postav, které se v knize nejvíce vyskytovaly, mi tedy přišel nejlepší asi Charlik, ale ani ten nebyl nic moc a něco mu chybělo.

Ty jediné dvě postavy, které mě zaujaly a našly si ke mně cestu, se objevily jen v pár kapitolách, skutečně krátce tam byly, ale byly to právě ony, které mě nejvíce upoutaly a zaujaly, když přišly na scénu, v tu chvíli se pro mě kniha stala asi nejvíce ze všech těch chvil konečně neodložitelnou. Jedná se o bylinkářku Bretu a Nelsona.

Co se samotného příběhu týče, nedá se říct, že by mě kniha nebavila, ale hold nepatřila k těm, které mě nutí číst dál a dál a upřímně se přiznám, že kdybych si nebyla vědoma faktu, že na ni musím napsat recenzi, pak bych knihu nejspíš neměla ještě ani zdaleka dočtenou.

Musím ovšem říct, že tahle kniha mě zaujala již na první pohled a byla jsem po bližším prozkoumání zaskočena, když jsem zjistila, že ji napsala začínající česká spisovatelka. Abych se přiznala, mám trochu tendenci ji srovnávat s další českou autorkou fantasy, Michaelou Burdovou.

Na to, že se jedná o Kristininu prvotinu, musím říct, že kniha byla dobrá. Styl psaní byl vážně příjemný a četlo se to skvělě, to bez debat. Jen prostě ten příběh mě úplně nedostal. Ono možná, kdyby hlavní hrdinka odpovídala svému věku, pak by to také bylo něco jiného.

Celkem mě překvapilo, že kniha, na to jak je dlouhá, je rozčleněna do pouhých třinácti kapitol, což se v dnešní době už také moc nevidí. Nijak mi to nevadilo, jen mě celkem dostalo, když tam jsou kapitoly, které mají přes sto stránek (třeba do čtvrté kapitoly jsem se dostala až za polovinou knihy) a pak najednou kapitola na dvě stránky.

Tuhle knihu tedy sice neshledávám ničím extra, ale spíš takovým průměrem, ovšem myslím, že když autorka zapracuje na příběhu a především na postavách, které prostě hrají důležitou roli, má skutečně dobře našlápnuto, protože psát umí. Za mě knize uděluji tři hvězdičky.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Strach, Zlomená

10. března 2014 v 19:59 | Deny el Infian |  Hrátky s rýmy nebo-li, jak to dopadá, když básním
Po víc jak půl roku přidávám zase něco do téhle rubriky a to hned dvě básničky, respketive takové slátaniny a pokusy. Nevidím v tom nic moc, ale na druhou stranu vím, že jsou tu i větší pitomosti takže proč to nezveřejnit, že?
První je ze začátku tohoto roku, před pár dny jsem ji náhodou objevila a druhou jsem před pár dny napsala, tu jste již mohli vidět na facebookové stránce. Vlastně možná tam byla i ta první, ale to si těžko budu pamatovat, když jsem ještě před pár dny nevěděla, že jsem ji vůbec někdy napsala... :D

STRACH
Křičím a naříkám,
Daleko, předaleko utíkám,
Z mých úst však nic nevychází,
Mé nohy se nehýbají.

Mé srdce pláče,
Přesto oči i tváře,
Suché jsou,
Nesetkaly se, se slzou jedinou.

Proč křičet, proč naříkat,
Když nikdo se o mě stejnak nehodlá zajímat,
Proč daleko, předaleko utíkat,
Když mé nepřítomnosti si nikdo nebude všímat,
Proč smáčet slzami obličej,
Když nikdo by neosušil jej.

Proč zkoušet žádat o pomoc,
Když nikdo nepomůže tuhle ani jinou noc,
Tak proč tu vůbec stále jsem,
Strach, to je jediná odpověď.

ZLOMENÁ
Odcházíš,
Necháváš mě na kolenou,
Na dobro mě opouštíš,
Zlomenou.

Pláču,
V bolesti hledám útěchu,
Pozorujíc svou krev,
Musím se nutit do každého dalšího nádechu.

Trpím,
Každý další úder srdce mě ničí,
Zavírám oči,
Pocity ve mně křičí.

Utiším je,
A v kaluži své vlastní krve,
Naposledy vydechnu,
Netuším,
že svým činem zničila jsem i tebe.


Richelle Mead: Vampýrská akademie | Vampýrská akademie #1

9. března 2014 v 9:23 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://wales.cz/download/img/produkty/7664-b-mead_vampyrskaakadaemie.jpgNázev: Vampýrská akademie
Série: Vampýrská akademie
Díl: 1
Autor: Richelle Mead
Počet stran: 280
Nakladatelství: Domino
Princezna Lissa Dragomirová a její strážkyně Rose Hathawayová dokázaly zdánlivě nemožné - utekly z Vampýrské akademie. Ovšem po dvou letech žití v normálním světě a skrýváním se, je přeci jen nachází strážci z Akademie a vezou je zpátky.
Obě se musí nejen zabývat smrtelnými a děsivými záležitostmi a faktem, že Lisse, jdou po krku, ale také normálním středoškolským životem, který nebývá nejlehčí.

Tahle kniha mi doma ležela už neskutečně dlouhou dobu a nemít ji doma, snad bych ji číst ani neplánovala, ale už před dlouhou dobou jsem ji vyhrála v soutěži u Niky, a když už je ten film, rozhodla jsem se po ní konečně sáhnout. Absolutně nic dobrého jsem od ní neočekávala, protože to pro mě prostě byla jen další upíří kniha z hromady dalších. Ale už po prvních pár stránkách jsem měla dojem, že tahle kniha bude jiná, že se mi bude líbit. A nespletla jsem se.

Pokud někdo, jako já očekává další připitoměnou upíří knihu, jakých je spousta, pak vám ráda řeknu, že to tak není. Vampýrská akademie je něco jiného. Není to, žádné románek, který z upírů dělá úžasné hodné klučiny, typu Edward. Nene. Zde máme zase v tématu upírů i něco jiného.
Moroje - upíry, kteří k životu potřebují krev. A Dhampýry, kteří jsou na půl lidé a napůl Morojové, nepijí krev a jsou cvičeni k tomu, aby se stali strážci, kteří chrání Moroje. No a nakonec Strigojové - upíři, kteří své objeti zabíjí a chtějí Moroje vyhubit.

Autorka píše skvěle, kniha se četla příjemně a svižně. Není to sice jedna z těch knih, které mě nutí neustále obracet stránky a nedovolují mi se odtrhnout, minimálně po většinu času takovou knihou není, ale naskytly se i chvíle, kdy mezi ně patřila.

Čím mě ale autorka nejvíce upoutala, byly postavy. Přijde mi, že byly skutečně do hloubky promyšlené a propracované.

Princezna Lissa na mě zprvu působila, jako taková ta hodná a zodpovědná holčička, která je se všemi za dobře, nikomu by nikdy neublížila a podobně. Ovšem, když jsem ji začínala poznávat blíže, pomalu se začalo ukazovat, že taková není a já najednou pořádně nevěděla co si o ní myslet.

Na druhou stranu Rose jsem ze začátku měla za velmi nezodpovědnou holku s potřebou porušovat pravidla, která myslí pomalu jen na zábavu a užívá si života. Za chvíli jsem, ale poznala, že se opravdu zajímá o Lissino bezpečí, přestože ještě není její oficiální strážkyní a postupem času jsem zjišťovala, že je mnohem zodpovědnější než jsem si myslela a že své povinnosti bere skutečně vážně.

Vynechat Dimtrije by byl hřích, přestože o něm pořádně nemám moc co říct. On nepatří mezi takovéty dokonalé mužské postavy, do kterých se každá zamiluje, to ne. Ani se vlastně nedá říct, že bych se do něj nějak pobláznila, ale zároveň ho vážně zbožňuju. Já nevím prostě jak to popsat. Každopádně i on má zajímavou povahu, jen je škoda, že nebylo víc příležitostí ho více poznat.

Ta kniha pro mě byla skutečně příjemný překvapením a doufám, že se co nejdříve dostanu i k dalším dílům. Ani nevím o ničem, co bych knize vytkla. Styl psaní byl příjemný, příběh byl v pohodě, postavy byly skvělé.
S potěšením uděluji čtyři hvězdičky.

O onom individuu, které tu vládne

5. března 2014 v 19:28 | Deny el Infian
Kdo jsem? Nevím, kdo jsem pro svět, nevím, kdo jsem pro ostatní, ale vím, kým se vidím být pro sebe. Obyčejná, ničím nezajímavá, nevýrazná holka. Holka, která to nemá v hlavě úplně srovnaný a ve spoustě věcí neví, co chce. Holka, jejíž život i její osobnost vám můžou být ukradený. Vlastně by snad i měly být.

Nejsem zajímavá a ani nemám ničím zajímavý příběh. Vážně ne, není na něm nic, co by vás mohlo zajímat.

Pořád vás zajímá? Nuže dobrá, ale ztracený čas nevracím. A pokud byste o mně náhodou měli nějaké iluze, o které byste neradi přišli, věřte mi a nečtěte dál.

Můj příběh začíná dvanáctého zářijového večera, posledního roku dvacátého století. Tedy vlastně ne. Můj příběh začíná o nějakých devět měsíců dříve. Ale to je detail.

Jsem tedy na světě více jak čtrnáct let a nedá se říci, že bych si za tu dobu nějak skutečně stihla poznat všechny bolesti a strasti života, na rozdíl od některých mých vrstevníků, jež se tak tváří. Vlastně jsem jich nepoznala nijak moc, nevadí mi to, mám na to snad ještě čas. A pokud ne, pak mi to stejně bude jedno.

Nemám svou osobu ráda. A nechápu lidi, co ji rádi mají.

Jsem slabý člověk, kterého rozhodí každá drobnost, kterému dokáže ublížit každá pitomost, přestože třeba i vím, že to daný člověk nemyslel ani trochu vážně.

Nejsem žádná bojovnice, na kolena mě dokáže dostat sebemenší pitomost.

Někdo si o mně může myslet, že jsem bezcitná, netvrdím, že je to lež, ale ani, že je to pravda. Ne moje pravda, ne moje lež. Jestli je to pravda někoho jiného, to se musíte ptát jeho.

Jsem sobecká, sebestředná, hnusná, zlá a prolhaná. Mé sliby často časem ztrácí na váze. Nesnáším to. Snažím se to změnit, ale bojovat sama se sebou je těžké. A já se lehko vzdávám. Až příliš lehko.

Učím se trpět. Učím se zvládat všechny ty pocity, co mě mučí bez toho, abych ubližovala lidem kolem sebe. Vážně se o to snažím, ale vím, že né vždy se mi to daří. Jednou to ale dokážu, určitě.

Dle všeho jsem i mírně paranoidní, ale to je myslím spousta lidí.

Ač se to někdy nezdá, neoplývám nikterak vysokým sebevědomím, spíše naopak.

Příšerně nezodpovědná a zapomnětlivá, až sama nechápu, jak to vůbec může být možné.

Neskutečně dětinská. Což je jedna z mála věcí, na kterou jsem alespoň trošičku hrdá a mám ji na sobě alespoň minimálně ráda. Nechápu všechny ty malé děti a mé vrstevníky, kteří touží po tom vyrůst. Být dospělí. Nepamatuji si, že bych někdy chtěla dospět a ani teď nechci. Nevidím v tom nic lákavého. Nechci to.

Chci do Země nezemě, kde budu moct být navždy dítětem.

Odmítám spát bez plyšáků, minimálně toho růžového králíčka od mojí milovaný mít musím, ale spávají se mnou i dvě pandy - jedna malá a druhá velká. Ke svým plyšákům a vlastně všeobecně věcem si často tvořím naprosto šílené, ale specifické vztahy, které nedovedu popsat.

Jsem zamilovaná. Do slečny. Do té nejúžasnější slečny, jaká kdy byla, je a bude, tady, na Marsu i mimo vesmír. Do mojí slečny. Ač se to může zdát neuvěřitelné. Do bytosti, která je občas skutečně důvodem každého mého dalšího nádechu, důvodem, pro který má cenu se snažit.

Nemám nijak zvlášť v oblibě společnost cizích lidí. Děsí mě. Minimálně, když s sebou nemám někoho z řad mých přátel.

Jsem upovídaná i tichá. Záleží na tom, kdo jste vy. Znám lidi, kteří znají převážně mou tichou stránku a lidi, kteří se mě ptají co mi je, když pár minut mlčím.

Nevadí mi samota. Ne, to není pravda, to si jen myslím. Kdyby mi skutečně nevadila, tak by se nikdy nemohlo stát, abych s pláčem šílela z toho, že si připadám tak sama. Přestože vím, že sama nejsem.

Většinu času trávím zavřená doma, nevadí mi to, i moje mamka si na to zvykla, jediný komu to ještě vadí, je moje babička. Moje dny jsou vlastně všechny skoro stejné, žádné výrazné výchylky a změny. Nejsem s tím ani spokojena, ani nespokojena, neřeším to a ani se nemám k tomu na tom něco měnit.

Mám dojem, že bych měla být šťastná, vždyť žiju, jsem zdravá, mám tu nejúžasnější holku na světě, nejlepší přátele, nemám žádné vážné problémy, nikdo mi nijak neubližuje, netrpím nedostatkem jídla nebo vody a podobně. Mám to, co spousta lidí nemá. Někdo si možná řekne, že jsou to maličkosti, ale maličkosti, které někoho mohou stát život. A i přesto, že vím, že bych šťastná měla být, si taková ani trochu nepřipadám. Neříkám, že jsem nešťastná. Jen prostě nejsem šťastná. Vznáším se mezi těmito dvěma stavy a snažím se přesvědčit, že bych měla letět ke štěstí. I přes to všechno, mě každá hloupost srazí na kolena. Vadí mi to a vyčítám si to.

Nejsem ani pesimistka, ani optimistka, ba ani realistka. Jsem všechno dohromady. V jednu chvíli jedno a v druhé ono. Ale snažím se ve všem hledat i zrnko něčeho dobrého, už dlouho a snad se mi to i daří.

Miluji knihy, čokoládu, poníky, poslední dobou i čím dál víc propadám anime, pandy, jednorožce, animované filmy a pohádky, psaní, ač je to u mě již činnost výjimečná, duhu, své přátele, rodinu a ze všeho nejvíc svoji holku a taky její triko, které mi půjčila a toho králíčka s figurkami poníků a plackou od ní a taky miluji spoustu dalších věcí.

Spousta věcí mě fascinuje, většinou úplně bezdůvodně.

Jsem jednoduchý a komplikovaný člověk zároveň a asi nikdy nebudu úplně schopna se popsat do nejmenších detailů a odhalit vám i poslední zákoutí mé osobnosti, možná proto, že si sama občas nerozumím a neustále přicházím na nové a nové poznatky o mé osobě.

Jestli dočítáte tyhle řádky tak vám gratuluji, zabili jste několik vašich nádechů a výdechů, několik úderů vašeho srdce, k poznání osobnosti nezajímavé dívky. Blahopřeji.

Nevím proč, ale strašně ráda tyhle články přepisuju, to asi proto, že jak se měním a vyvíjím, mám potřebu tohle všechno měnit a přepisovat. Ono to možná z velké části prostě píšu také pro sebe, abych si zase pořádně upřesnila kým, že to vlastně jsem.

No, pokud si teď myslíte, že mě znáte. Nevěřte tomu a buďte za to rádi. A kdyby mě náhodou chtěl někdo skutečně poznat - nedělejte to. Nechtějte mě poznat, věřte mi, bude to tak pro vás lepší.

Layout 1.5

2. března 2014 v 19:52 | Deny el Infian |  Layouty blogu
Po pár měsících zase nový layout. Nejde o nijak moc velkou změnu, to jsem ani nechtěla, dokonce jsem i zachovala minulé barvy. Ten starý bych tu i nechala, ale chtěla jsem zase pozměnit název blogu - no jo, asi mi bude ještě chvíli trvat než najdu to pravé, do čeho to tu trvale stylizuji. Ale jednou to najdu, věřím tomu.
Ty obrázky tam, snažila jsem se vybrat něco, co pro mě něco znamená, co vystihuje něco z mojí maličkosti.

Mimochodem, když už jsme u těch změn, bude mi hrozit, že se mě někdo pokusí zabít, když zase updatuju ten článek o mně? o.O" :D

Jinak, ty oddělovače k recenzím ještě poupravím, zítra nebo tak někdy :)

Vytvořil/a:
Od: 2. 3. 2014
Do: ???

Mimochodem, užíjte si krásný březen - měsíc knihy ^^