Únor 2014

Mé knižní série - Hunger Games (4)

20. února 2014 v 16:02 | Deny el Infian |  Projekty
Huhů, tenhle projekt od Roxanne tu nebyl už tak dlouho, že se na něj s velkou pravděpodobností snad i zapomnělo. Já na něj, ale stále pamatuji a chci v něm zase pokračovat, přeci jen, pořád tu ještě nějaké série mám, tak proč je nevyužít, že?
Tentokrát vám přináším veleznámé a vychvalované Hunger Games.
  • Jak ses o téhle sérii dozvěděla?
    Tak, abych pravdu řekla, jako první jsem slyšela o filmu, když se dostával do kin, až později jsem zjistila, že se jedná i o knižní sérii.

  • Kolik dílů jsi stihla přečíst?
    Všechny tři kompletně za mnou :)

  • Co na tuhle sérii říkáš?
    Předpokládám, že nebude překvapující, když řeknu, že je úžasná, protože tahle série se líbí snad všem a je na ni slyšet spoustu chváli a sama jsem snad ještě neviděla žádnou zápornou recenzi.

  • Který díl z celé série máš nejraději?
    Těžko říct zdali první nebo poslední. Nerozhodnu to, protože ty díly jsou tak nějak vyrovnané.

  • Jaká je tvá oblíbená postava a proč?
    Tak, jak bych to řekla, já ve směs nakonec proti většině postav nic moc neměla a neměla jsem s nimi nijak zvlášť problém.
    Katniss, Peeta, ty oba jsem měla ráda. Stejně tak moc ráda jsem měla i Cinnu a další.
    Ale přesto u téhle série prostě nějak nedovedu říct, že bych si zde nějakou postavu skutečně nějak extra zamilovala a tak, né, že bych je něměla ráda, byli mi ukradení nebo tak, ale prostě... Setkala jsem se prostě s postavami, které jsem si oblíbila mnohem víc.

  • Kterou postavu fakticky nemůžete vystát?
    Né, že bych úplně nemohla vystát, ale už od začátku jsem neměla ráda prezidentku Coinovou. A Snowa, samozřejmě.

  • Když porovnáš české a originální obálky, které si ti líbí víc?
    Tak, první vydání obálek je stejné, jak originální, tak u nás. U nás se pak již liší akorát druhé vydání.
    O tom, jestli se mi více líbí první nebo druhé vydání jsem přemýšlela hrozně dlouho, nakonec jsem se rozhodla asi spíše pro to druhé, minimálně mi jsou z nějakého důvodu sympatičtější rozměry :D

  • Která obálka se ti líbí ze všech nejvíc?
    První vydání - druhý díl, druhé vydání - první díl :D

  • Existuje nějaká scéna, na kterou jen tak nezapomeneš?
    No, tak, není to úplně scéna, ale pravděpodobně jen tak nezapomenu na fakt, že *SPOILÉR* Peeta v knize přišel o nohu, ale ve filmu mu ji nechali... >.<" :D
    To je jedna z prvních věcí, co se mi při téhle otázce vybavila, hned druhá byla vražda Cinny...
    *UŽ NENÍ SPOILÉR :D*

Rick Riordan: Prokletí titánů | Percy Jackson #3

18. února 2014 v 17:26 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Prokletí titánů
Série: Percy Jackson
Díl: 3
Autor: Rick Riordan
Počet stran: 336
Nakladatelství: Fragment
Percy Jackson se k nám vrací v třetím díle známého bestselleru. Tentokrát zmizela bohyně Artemis při své výpravě najít nebezpečnou mýtickou příšeru, o které ani sama nevěděla, co je vlastně zač.
Luke a jeho poskokové pomalu, ale jistě formulují armádu a nadále usilují o probuzení Krona.
Percyho a jeho přátele čeká další dobrodružná a nebezpečná výprava, za hrany tábora.
Pravdou je, že třetí díl téhle úspěšné série se dějem o moc neliší předchozím dílům, což je něco, co by mi normálně s velkou pravděpodobností knihu dost zprotivilo. Jenže Percy Jackson má něco, díky čemu mi ani ta opakovanost děje nevadí.

Co mi, ale vadí, je začátek knihy. Kdo četl, pravděpodobně ví, jak končí druhý díl knihy, a věřím, že jsem nebyla sama, co očekával, že třetí díl bude právě na ten konec přímo navazovat. Ale když jsem knihu otevřela a ukázalo se, že o události završující druhý díl, v knize nepadne ani slovo, dost mě to zmátlo. Nemuselo se na to tedy přímo navazovat, ale že tam k tomu nebylo nic moc řečeno? Nemohu si pomoct, ale to mě prostě, zvlášť ze začátku, neskutečně rozčilovalo.

Co se postav týče, předpokládám, že o slovo se zaslouží Thalia, dcera Diova, se kterou máme konečně možnost se seznámit. Upřímně, nemám k ní moc co říct, nedá se říct, že bych si k ní vytvořila nějaký, jakýkoliv, vztah. Určitě je chytrá a statečná, to bezesporu. Myslím, že to dokazuje už jen to, jak se tehdá obětovala pro záchranu svých přátel - Anabeth a Luka.
A v některých chvílích dokáže skutečně reagovat mnohem rozumněji než Percy, ale občas mi přijde, že se nad něj občas až povyšovala a to nemusela.
Na druhou stranu občas dokáže být skutečně nepříjemná. Myslím, že jejím problém je to, že nevím jak to říct, prostě spadá do toho třeba to, že nedokáže přiznat, že má z něčeho strach.

Hunters of Artemis by taratjah
Když o tom přemýšlím, musím říct, že na Percym už je celkem vidět, že se vyvíjí a dospívá. A to je jedině dobře! Přeci jen, koho by vadila kniha s klukem, kterému sice táhne na patnáct, ale od svých dvanácti let se vůbec, ale vůbec nezměnil?

I když i přesto mi prvních několik stránek přišlo poněkud dětinských, ať už jde o povahu hlavního hrdiny, tak i o celek, ale to dávám na vinu tomu, že předtím jsem zase četla knihy spíše s o něco málo staršími a vyspělejšími hrdiny a za chvíli mi to tak už vůbec nepřišlo.

Jak už jsem zmínila, děj knihy není o moc jiný než u předchozích dílů, o nějaké nepředvídatelnosti ani nemluvím, protože sama jsem ani neměla nějak moc potřebu předvídat, co bude dál. Ale i přesto se na konci samozřejmě najde i něco, co vás pravděpodobně překvapí.


Každopádně knihu musím hodnotit kladně a myslím, že čtyři hvězdičky ji mohu bez výčitek dát.
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

Existují v dnešním světě originální lidé?

6. února 2014 v 12:56 | Deny el Infian |  Myšlenkové pochody
Have you forgotten your Angel...?Dnešní svět netřeba popisovat, tedy pokud tohle nebudete číst až za několik let, jakože pravděpodobně nebudete.

Netoužím tenhle článek věnovat kritice na dnešní svět, společnost, lidstvo, z pohledu, v tomto ohledu pesimistického, dítěte, co samo není jiné než ostatní a nedokáže nic změnit.

Existují v dnešním světě originální lidé? To je otázka, která mi posledních pár dní nedá pokoj. Nedávno jsem totiž četla názor, už bohužel nevím čí, že originalita již neexistuje, protože jen když o sobě člověk prohlásí, že je originální, originální není. A něco na tom je, to bez debat.

V dnešní době, kdy je většina lidí stejná, jako ostatní a všichni si přesto myslí, jak jsou originální, je skutečně mnohonásobně menší počet lidí, kteří by se svým způsobem dali považovat za skutečně originální.

Facebook
Říkám svým způsobem, protože přestože je takových lidí, kteří se dají nazvat originálními, méně, není jeden jediný a někteří si jsou poté podobní, proto nemohou být úplně originální. Ale oproti té většině se originální zdají být a i to je lepší než nic.

Kdekdo mi teď možná chce říct, že nemám pravdu, že každý člověk je originální, ale tomu já už dávno nevěřím. Ano, každý člověk se možná rodí, jako originál, ale většina z nich se pak stejně začlení do většiny společnosti a jde s davem, snad ze strachu být jiný, ze strachu z odsouzení okolí či prostě možná jen nechce být jiný, výrazný a touží pouze zapadnout, i tací lidé jsou, ovšem právě těm to bohužel často nejde. Jen málokdo tento strach překoná a odváží se vybočit z davu. A přesně to jsou lidé, které obdivuji.

Ovšem, teď zpět k myšlence, že každý kdo o sobě jen prohlásí, že je originální, takový není, protože téměř každý si o sobě myslí, jak je jedinečný a originální.

Když tedy člověk, který by se dal považovat za originální osobu si o sobě sám myslí/tvrdí, že je originální, začlení se tím částečně zpět do davu a ztratí tak svou jedinečnost?

Já myslím, že částečně ano. Výhoda toho tkví v tom, že tohle většina lidí neřeší, většinou oné lidi, jako třeba kolemjdoucí na ulici, vlastně ani nezná a proto nemůže vědět, zdali si to o sobě myslí a pokud se tedy oni lidé liší už od pohledu - jakože to považuji za nejvýraznější projev originality, protože originální povahu člověk na ulici u cizího člověka opravdu nijak nepozná, pokud ji nijak neprozrazuje právě jeho vzhled - pak je okolí může považovat za originální, nebo, jak je v dnešní době zvykem, je kvůli jejich odlišnosti odsuzovat.

crackSama mám moc ráda lidi, kteří se nebojí odlišovat, kteří si nic nedělají z toho, co si o nich okolí myslí. Mám ráda lidi, kteří prostě již od pohledu něčím vynikají a nevypadají stejně jako ostatní - ať už mají třeba jen skutečně osobitý a jedinečný styl oblékání nebo jen obarvené vlasy nějakou nezvyklou barvou, či prostě něco, co jasně dává najevo nějakou část jejich povahy, něco co mají rádi… Chtěla bych taky taková alespoň trochu být. Ale nejsem, ani trochu a ani nepatřím mezi ty lidi, kteří si o sobě naivně myslí, jak jsou originální. Ne, já se naopak svou obyčejností, nejedinečností a nevýrazností trápím. Nesnáším to. Nesnáším ten pocit, že nejsem ničím výjimečná nebo tak něco, že jsem stejná jako ostatní a jdu tupě s davem.

Tímhle článkem jsem vám zase jednou dala možnost nahlédnout do mé hlavy, mých myšlenek. A přestože jsem se nad tou otázkou existence originality v dnešní době skutečně snažila zamýšlet a přijít tomu na kloub mám dojem, že se mi to nepodařilo. Nepřekvapí mě, pokud mi, v reakci na tenhle článek, ukážete zase nějaký další úhel pohledu na tuto tématiku. Vlastně v to částečně i doufám. Je hezké, číst, že někdo třeba s mými myšlenkami souhlasí, to rozhodně, ale současně je úžasné, když se mi někdo rozhodne poskytnout možnost, vidět to jeho očima.

Nakonec už napíši jen jednu jedinou větu, kterou určitě všichni znáte, jen ta má prošla menší úpravou.

Zazvonil zvonec a článku je konec.

Obrázky mám z WeHeartIt.com

Marissa Meyer: Cinder | Měsíční kroniky #1

5. února 2014 v 11:31 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.egmont.cz/pictures/knihy/original/398_Cinder_titulka.jpgNázev: Cinder
Série: Měsíční kroniky
Díl: 1
Autor: Marissa Meyer
Počet stran: 400
Nakladatelství: Egmont
Příběh odehrávající se v budoucnosti, v Novém Pekingu. Zemskou populaci ohrožuje smrtelná nemoc, letumóza , na níž stále nebyl nalezen lék. Ulicemi se prochází lidé, androidi a kyborgové.
A právě kyborgem je i hlavní hrdinka příběhu. Cinder, vyhlášená mechanička, která je kvůli svým kovovým součástem považována za méněcennou a zbytečnou hříčku člověka a techniky.
Vše se, ale začne měnit ve chvíli, kdy Cindeřin stánek na tržišti navštíví samotný princ a chce po ní opravit androida. Cinder netrvá dlouho, aby zjistila, že onen andorid je důležitější, než princ tvrdí.
Ovšem když letumózou onemocní Cindeřina nevlastní sestra a zároveň jediná lidská kamarádka Pivoňka, rozhodne se Adri, její macecha, konečně zbytečné kyborgské nevlastní dcery zbavit a prodá ji na výzkum oné nemoci, což je něco, co nikdy nikdo nepřežil.
Když jsem knihu potkávala v knihkupectvích, nikdy jsem o ní moc neuvažovala, přiznávám se, odrazovala mě od ní totiž její obálka. Ovšem po všech těch recenzích, které Cinder nebo i Scarlet, vychvalovaly téměř až do nebes, jsem šíleně trpěla tím, že sama jsem knihu stále neměla. Ovšem o to šťastnější jsem byla, když jsem se konečně i já stala vlastníkem prvního dílu Měsíčních kronik. Předpokládám, že je logické, že po vší té chvále, jsem na knihu měla obrovská očekávání.

Je to myslím první retelling, který jsem kdy četla, a nezklamal. Příběh o Popelce mám vlastně celkově ráda (Dobře, uznávám, zbožňuju především ty zfilmované Moderní popelky nom :D Cukřík potvrdí, vzhledem k tomu, že se mnou na všechny tři koukal 8I :D). Autorka vzala z originálního příběhu to nejlepší a zakomponovala to do svého vlastního nevšedního příběhu. Někdo by možná čekal, že kniha nebude nic zajímavého, že to prostě bude jen převyprávění popelky s tím, že se princ na plese seznámí s hlavní hrdinkou, zamiluje se, ona ztratí střevíček, on ji podle něho najde a nakonec spolu budou žít šťastně až do smrti a macecha s dcerami ať si závistivě hledí na popelčino štěstí. Ale tak to ani v nejmenším není. Když o tom tak uvažuju, tak mi to vlastně malinko připomíná i jeden další příběh. Barbie a Školu pro princezny, ale mám takový dojem, že je určitě i něco nebárbinovského na toto téma, jen si nemohu vzpomenout co :D

Každopádně, aby toho nebylo málo. Marisse bylo na Zemi moc těsno a proto předem odstěhovala část lidstva na Měsíc, kde se z nich mezitím stihla vyvinout úplně jiná a zvláštní rasa, zvaná Měsičňané včele se zlou královnou.

Je pravdou, že se v příběhu v některých věcech nedá úplně mluvit o nějaké nepředvídatelnosti, věc, kterou spousta lidí tušila již na začátku, se hlavní hrdinka dozví až na konci, ovšem je pravdou, že genialita téhle knihy způsobila, že jsem si tou věcí nikdy nebyla jistá a stále jsem si říkala, jestli autorce jen nejde o to, aby si čtenáři mysleli, že to tak bude, přestože nakonec pravda bude jiná.
Tak či onak to knize nijak nebránilo v tom, aby vás k sobě upoutala a vy chtěli vědět, co bude dál a dál. Sama jsem knihu, na mé poměry, přečetla poměrně rychle a měla problém se od knihy odtrhnout.

I různorodé postavy jsou super a promyšlené, každá má svůj příběh, své problémy, svůj život. Cinder vám jako hlavní hrdinka vůbec nevadí, ba naopak. I princ Kai, který to také nemá nejlehčí je propracovaná postava, milá a hodná Pivoňka, kterou bohužel nemáme moc šanci poznat a samozřejmě zlá macecha a její druhá dcera Perla, které vám s radostí budou mít krev. Což samozřejmě nejsou všichni.

Jak se občas stává, že pár dní po přečtení knihy mě začne opouštět část toho nadšení z právě dočtené knihy a teprve si začínám uvědomovat její zápory, tak tady se to nestalo, protože to už je déle, co jsem knihu dočetla a mé nadšení nijak nepolevilo.
Kniha mě ani v nejmenším nezklamala a v mnohém i předčila má očekávání a už se nemohu dočkat, až se mi do rukou dostanou i další díly téhle tetralogie.
Autorka to vše geniálně zpracovala a promyslela a věřím, že přečtení téhle knihy snad nikdo nemůže litovat. Vlastně mám takový dojem, že na knihu jsem snad nečetla žádnou zápornou recenzi.

I přes své nadšení dám knize čtyři hvězdičky, protože věřím, že ty další díly budou ještě lepší a právě pro ně si tu pátou hvězdičku schovám.
Ostatně, ono na těch hvězdičkách snad ani tolik nezáleží, protože to, že je ta kniha úžasná, se mi snad povedlo vám vylíčit všemi těmi slovy, které tahle recenze obsahuje.

Sněhové vločky

2. února 2014 v 6:09 | Deny el Infian |  Píšu píšu do písku, aneb pokusy o prózu
Po dlouhé době se zase hlásím s příspěvkem do této rubriky. Upřímně si uvědomuji, že se to vlastně ani povídkou nedá moc nazvat, spíše líčením. Ovšem ať je to co je to, doufám, že se vám to bude alespoň trošičku líbit :)
Upřímně, snad bych to i víc propracovala a tak, jenže mi není dobře (na Denysku leze nějakí ošklivá chřipka :'(((( ), chystám se jít do postýlky, zítra už to nestíhám a zítřek je posledním dnem, kdy mohu napsat na TT, takže... :D
-Psáno včerejšího večera, soboty 1. 2. 2014


Rachel Hartman: Serafína - Příběh draků | Serafína #1

1. února 2014 v 9:00 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Serafína - Příběh draků
Série: Serafína
Díl: 1
Autor: Rachel Hartman
Počet stran: 352
Nakladatelství: Fragment
Draci a lidé žijí již desítky let v míru, díky dávno uzavřené smlouvě, ovšem když je, za záhadných okolností, zavražděn princ Rufus a jeho tělo je nalezeno bez hlavy, mír je ohrožen.
K tomuto případu se náhodou přimotá i Serafína, pomocná učitelka hudby na královském dvoře. Podaří se jí odhalit pravdu o vrahovi prince?
Tahle kniha mě dostala. Okouzlí vás už na prvních stránkách a vtáhne vás do děje tak, že nebudete chtít se čtením přestat.

Příběh je vyprávěn z pohledu záhadné hlavní hrdinky Serafíny. Ze začátku toho o ní moc nevíme, ovšem můžeme si být jistí tím, že něco skrývá.
Fína vás svou osobností určitě zaujme a věřím, že nejeden z vás si ji velice oblíbí, protože ona je skutečně okouzlující. Oplývá inteligencí a bystrostí, stejně jako odvahou, přestože sama si myslí, že odvážná ani trochu není. A pak je tu její hudební talent, kterým okouzlila spousty lidí.

Co mě neuvěřitelně fascinovalo, byla Serafínina psychika, dá-li se to tak říct a vše kolem toho. Bylo to zase něco nového a neokoukaného.

Serafína ovšem není jediná z postav, kterou máme možnost blíže poznat. Glisselda, princezna se jménem, které se mi upřímně ani trochu nelíbí, je veselou a přátelskou dívkou, která jeví zájem o to se s Fínou spřátelit.
No a pak Kiggs, neboli princ Lucian, není dokonalý, ale přesto naprosto úžasný a také neuvěřitelně zvědavý, což je možná jedna z věcí, co ho k Serafíně přitahuje. Funguje, jako velitel královské stráže.
Zapomenout nesmím ani na Ormu, Serafínina strýce, který je jejím učitelem a po dlouhou dobu jediným skutečným přítelem.

Jedna věc mi ovšem stále vrtá hlavou a to období v jakém se děj knihy odehrává. Dle všeho se jedná o nějakou jakoby "minulost" ovšem moc mi tam pak nesedí takové ty moderní vychytávky, typu náušnic draků.
A pak také Serafínina komunikace s Ormou přes spinet, to jsem nikdy nepochopila a neustále mi to vrtá hlavou.

Tahle kniha je ovšem naprosto unikátní a autorka vymyslela báječný a neotřelý příběh. Napsána je naprosto skvělým a čtivým způsobem, což jsou věci, které vás spolu s nepředvídatelným příběhem, jenž skutečně dokáže překvapit, ke knize připoutají a způsobí, že nemůžete jinak, než si knihu zamilovat.

Co nesmírně oceňuji, je slovníček na konci knihy, protože se nejednou setkáváme s různými, nám neznámými, pojmy, navíc i když tam třeba někdy jsou vysvětlené, mně se hodil stejně, protože jsem ony významy kolikrát stejně pozapomněla a musela si je tam tedy dohledávat.

Mám dojem, že někteří lidé si nemohou odpustit srovnání se známým bestselerem Eragonem od Christophera Paoliniho, já tohle vynechám, protože Eragona jsem nečetla, ovšem zajímalo by mě, zdali bych také měla tendenci knihy srovnávat, kdybych četla obě.

Ta kniha mě dostala, očarovala a naprosto si mě získala. Serafínin příběh vás pohltí a nebudete chtít, aby skončil, což se ostatně ještě nestane, ovšem nutně budete potřebovat pokračování. Stejně tak já a proto upřímně doufám, že pokračování vyjde co nejdříve.
Bez váhání mohu dát knize maximální hodnocení, protože nic míň si tohle dílo nezaslouží.
Za poskytnutí recenzního výtisku vděčím nakladatelství Fragment.