Leden 2014

Poslušně se hlásím do služby!

31. ledna 2014 v 23:23 | Deny el Infian |  Okénko do mého života
Konnichiwa!
Ať už můj blog sledujete nebo ne, podle vydání poslední článku, pro vás jistě není těžké usoudit, jak neaktivní blog zase je. Dokazuje to i nehorázně nízký počet článků vydaných v lednu, s tímhle jich je pět. Pět za celý měsíc. Upřímně myslím, že je to naprosto příšerné a strašně se za to stydím. Čekala jsem, že jich bude málo, ale že to bude, až tak špatné jsem nemyslela.
Mohla bych svou neaktivitu svést třeba na to, že mi jde špatně internet a že nemám možnost články zveřejňovat jindy než o víkendech a zase nerada zveřejňuji více článků za den, ale bohužel moc dobře vím, že tím to není. Přeci jen, kdybych něco vážně chtěla zveřejnit i v týdnu, zvládla bych si to zařídit. Snad. (Aneb záleží na ochotnosti jisté osoby nechat se zneužívat, ale zatím, když jsem po oné osobě takhle něco (rozumějte přihlašování na Howrse kvůli odslouženým dnům, případně akci :DD) chtěla, tak mě do háje neposlala… :D)

Ovšem, v posledních dnech se odhodlávám čím dál víc začít se svým životem něco dělat. Ať už s samotnou mou osobností (s kterou se vlastně snažím bojovat už mnooooohem déle :D), či přístupem k věcem a dalším. A myslím, že do onoho imaginárního seznamu bezpodmínečně patří i větší věnování se blogu. Protože věřím, že on si to zaslouží, už jen proto, že hrdě snáší zveřejňovat všechny ty mé kecy.
Na druhou stranu se znám a proto vám neslibuji nic, kromě toho, že se budu snažit.

Chci s blogem pohnout, chci se zase začít mnohem víc aktivně věnovat psaní - ať už povídkám či nějakým úvahám nebo něčemu úplně jinému -, chci zase mít co zveřejňovat.
Celkově prostě chci udělat nějaké věci, které pro okolí možná vůbec nebudou mít význam, možná některé z nich ani neuvidí, ale já o nich budu vědět.
Na druhou stranu v plno věcech zase vůbec jasno nemám a nevím, co chci. Nevím co dál. A ta nevědomost mě ubíjí.

Mám dojem, že přeskakuju od tématu k tématu, ale tak co. Píšu tak, jak mi myšlenky přichází na mozek, a myslím, že to také není zas tak špatné. Ano, je to možná chaotické, ale vám to zase trochu umožní přiblížit mé myšlení, přestože to někoho klidně může štvát.

Zítra se chystám do kina na Zlodějku knih a snad si opatřím i onu knihu, protože jsem ji ještě nečetla a věřím, že ta kniha za to stojí.

Co se celkově knih týče, začínám mít vážně pocit, že nejsem schopná číst a sledovat anime v jednu dobu - buď čtu, nebo sleduju, což je celkem deprimující, protože teď kašlu na Percyho a místo toho něco sleduju. (Ale pochopte, on je Ciel tak rozkošnej! ♥) Vrchol byl, když jsem tuhle notebook zapínala ještě ráno před školou, jen proto, abych dokoukala asi deset minut z jednoho dílu Kuroshitsuji (taky z toho slova automaticky a nezáměrně kladete strašnej důraz na to "shit"? o.O), protože jsem to den předtím nestihla :D (Tedy, ono bych to stihla, ale Cukříček měl menší problém s tím, že bylo půl jedenáctý, já šla druhej den do školy a odmítla jsem jít spát a tak jsem nakonec stejně spát šla -.- :D Ne, já prostě nemohla jít spát rovnou, já prostě nejdřív musela odporovat, aby se naštvalnebocotoudělalcojávimjenmitopřipadaložesenaštvalalejestlisesnenaštvalláskotakrpomiiiň:D)

Mám dojem, že už mi trochu hrabe.

Pro dnešek se s vámi tedy loučím, sama se asi již odeberu do postýlky (ovšem né té svojí, co mám doma, se zlomeným prknem, podepřené knihami, nýbrž té u babičky :D) a především - do tepla pod peřinou! Nebo alespoň doufám, že tam bude tepleji než teď, když tu jen sedím. Když už jsme u zimy. Taky byste si tak přáli, aby se už oteplilo? Já neskutečně moc, protože jinak začínám mít dojem, že budu pravidelně o víkendech (a nejen o nich) mrznout. Grrr.

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že sama na sebe z tohohle článku působím tak nějak energeticky, vesele, optimisticky... Přitom realita mi přijde úplně jiná a já mám takový dojem, že jen co vypnu notebook a ulehnu do postele, padnou na mě všechny ty neveselé myšlenky. Zajímavé :D

A to už asi bude skutečně vše. Tedy, já bych klidně našla další věci, které bych mohla napsat, ale myslím, že už takhle jsem vás, ty nebohé duše, které to nakonec dočetly až sem, trápila až dost.

Takže tedy oyasuminasai, přátelé :) (Oh, jak awesome nápad do jedné české věty nacpat slovo v japonštině! -.- Ale tak co, když už máme v japonštině ten pozdrav, tak proč né i rozloučení, že? :D)

Zdroj obrázku: WeHeartIt.com

R. J. Palaciová: (Ne)Obyčejný kluk

15. ledna 2014 v 18:51 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: (Ne)Obyčejný kluk
Autor: R. J. Palacio
Počet stran: 320
Nakladatelství: Knižní klub
Augie se narodil se zdeformovaným obličejem, kterého si prostě každý všimne a který většinu lidí prostě šokuje a odrazuje. Nikdy nechodil do školy, kvůli častým operacím a podobně. Ovšem teď se chystá nastoupit do páté třídy základní školy.

Jak přijmou ve škole kluka, který tak vyniká svým neobyčejným vzhledem?
Inu, téma, kterému se Palaciová rozhodla věnovat, je vskutku originální a neokoukané. Navíc skvělé téma, bylo i naprosto výtečně zpracované. Autorka má příjemný, čtivý a svižný styl psaní, díky kterému se od knihy nejednou nebudete vůbec moci odtrhnout.

Co se děje týče, něco málo bylo předvídatelné, něco ne. Každopádně tam nebylo asi nic, co by mě nějak víc překvapilo, ale myslím, že tady to ani trochu nevadí, protože kniha sama nemá za úkol být nijak napínavá, nýbrž spíše citlivá a poskytnout čtenářům pohled do života chlapce s tak neokoukanou tváří a celkově i chování dětí v jeho věku.

Co mě příjemně překvapilo, bylo, že kniha střídá jak vyprávění z pohledu Augieho, tak i dalších lidí. Máme tak možnost, nahlédnout na různé situace, z pohledů různých osob a pochopit jejich chování.

Sám Augie mi přišel na svůj věk sice trochu zaostalý a dětinský, ale ono se to vzhledem k tomu, že dosud se svými vrstevníky moc času netrávil, dalo čekat. Proto také Augie za celou knihu prošel celkem velkým vývojem.
Ovšem, jinak je to skutečně milý a fajn kluk, který nemá nejlehčí život a určitě zaslouží obdiv i za to, jak to všechno snáší.
Navíc je skutečně inteligentní a chytrý, což je na druhou stranu něco, v čem své mnohé vrstevníky předčí.

Jako další postava, která stojí za více než pouze zmínku je Via, Augieho starší sestra, protože i ona zaslouží obdiv, neboť ani ona to neměla nejlehčí. Celá rodina se točila především kolem Augieho, kvůli jeho postižení, a Via to všechno snášela dobře a chápala to. Stala se díky tomu samostatnější. A upřímně myslím, že né každý by tuhle pozici, kdy je víceméně "druhý" či jak to říci, bez toho aby to vyznělo tak, že rodiče na Viu kvůli Augiemu absolutně kašlali, protože tak to samozřejmě nebylo.

Celkově autorka vytvořila úžasné a reálné postavy, se zajímavou osobností a životem. Will, Julian, Miranda, Summer a další.

Abych pravdu řekla, tahle kniha mi neustále trochu připomíná Johna Greena a jeho Hvězdy nám nepřály, které, stejně jako (Ne)Obyčejný kluk poukazují na to, že naše životy nejsou zas tak špatné, přeci jen jsme zdraví a živí a takové štěstí nemá každý. A právě tohle je něco, co se mi moc líbí a co z knih nedělá jen tak obyčejnou věc, nýbrž něco co mé jakési poselství, dá-li se to tak říci.

Knihu jsem si strašně ráda přečetla a určitě ji mohu jen doporučit. Navíc, na knize si nemohu vybavit snad žádný zápor a proto dávám pět hvězdiček. Abych pravdu řekla, hodnocením si nejsem stoprocentně jistá, vím, že kniha na to má, ale já to tak necítím, jenže zároveň méně dát prostě nemohu. Mám hold divné cítění nom :D

Stephanie Perkins: Lola a kluk od vedle | Polibek pro Annu #2

10. ledna 2014 v 20:44 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.cooboo.cz/storage/images/800x600/2938.jpgNázev: Lola a kluk od vedle
Série: Polibek pro Annu
Díl: 2.
Autor: Stephanie Perkins
Počet stran: 328
Nakladatelství: CooBoo
Lola, začínající návrhářka, si žila poklidný a fajn život. Všechno jí klapalo, včetně vztahu s jejím úžasným přítelem Maxem. Ale pak se vrátili oni. Dvojčata ze sousedního domu - Calliope a Cricket Bellovi. A všechno se najednou začíná komplikovat.
Abych pravdu řekla, tak jak jsem z Polibku pro Annu byla nadšená, tady jsem spíše zklamaná. Přijde mi, že příběh má zase podobné schéma, jako předchozí kniha téhle na sebe volně navazující série, jen hlavní hrdinka je v trochu jiné situaci, než byla Anna. Ovšem, zadaný páreček tam máme, postavu, jež se do jednoho z pár zamiluje také no a toho, do kterého se předchozí postava zamiluje, a která najednou neví, co ke komu cítí, tu taky nechybí.

Ani o nějaké nepředvídatelnosti se tu už moc nedá mluvit.

Také se zde opět setkáváme s Annou a Étiennem z Polibku pro Annu. Upřímně, myslím, že mnohem raději bych si přečetla pokračování příběhu téhle sympatické dvojice, než Lolu, příběh, který se prvnímu tak moc podobá.

Co ovšem knihu zachraňuje, jsou postavy, především Lola. Jedinečná a originální s osobitým kouzlem. A co především - nebojí se být sama sebou a jít proti davu. Je možná trošičku trhlá, ale tím správným způsobem. I když v některých chvílích by se z její blbosti člověk mohl zcvoknout, v jiné jí naprosto zbožňuje.

No a Cricket. Úžasný, bezchybný a nesmírně talentovaný nadějný vynálezce. Upřímně, když o tom tak uvažuji, nevzpomenu si na nějakou jeho chybu a to mu možná trochu ubírá na reakčnosti. Ovšem dokud o něm člověk nepřemýšlí, může mu připadat skutečně úchvatný.

Ta kniha nebyla zas tak špatná, ale čekala jsem o ní víc. Kdybych četla jen a pouze Lolu, tak by se mi pravděpodobně opravdu líbila, ale po Anně jsem z ní jedině zklamaná.
Knize dávám tři hvězdičky.

Stephanie Perkins: Polibek pro Annu | Polibek pro Annu #1

3. ledna 2014 v 10:26 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.cooboo.cz/storage/images/800x600/2643.jpgNázev: Polibek pro Annu
Série: Polibek pro Annu
Autor: Stephanie Perkins
Počet stran: 336
Nakladatelství: CooBoo
Annin otec se rozhodl svou dceru přihlásit do internátní školy ve Francii. Anna, jež neumí jediné slovíčko francouzsky, ani v nejmenším nechce opouštět svůj domov. Bohužel nemá na výběr a tak i přes veškeré své protesty je poslána do cizí země.
Bude to pro Annu v městě světel a lásky skutečně tak hrozné, jak si zprvu myslí?
Když jsem na tuto knihy kdysi narážela v knihkupectví, považovala jsem ji za další obyčejnou knížky z růžové knihovny pro dospívající holky. Ovšem s vydáním Loly a kluka od vedle, která mě celkem zaujala jsem v jedné z recenzí, právě na Lolu, narazila i na zmínku o Polibku pro Annu, po přečtení recenze již na tuto knihu i tato kniha přibyla ke knihám, které bych si ráda přečetla. A když už jsem se k ní konečně dostala, můžu s potěšením říct, že to ani v nejmenším nebyla chyba.

Netrvalo nijak dlouho, než jsem si tuhle knihu zamilovala. Protože Stephanin příjemný, čtivý a celkem svižný styl psaní, spolu s hlavními hrdiny, kteří zaručovali, že se jen tak nezačnu nudit, mi v tom neskutečně pomáhali. Navíc ani prostředí Francie vůbec nebylo k zahození.

Abych pravdu řekla, tahle kniha tak nějak pozměnila můj přístup k takovým těm romantickým knihám pro dívky, protože mi jasně ukázala, že i taková kniha může skrývat skutečně zajímavý a opravdu příjemný příběh a všechny nejsou jako ostatní.

Anna jako hrdinka je sympatická bytost. Nijak výrazná, taková normální, ovšem fajn. Co mám na ní snad nejradši je, že si nakonec přeci jen dovede uvědomit své chyby. Navíc, hrdinek, které jsou tak nějak posedlé úklidem a zajímají se o filmové recenze, není tolik a je fajn, že tu máme zase něco nového.
No a Étienne St. Clair… Nemám slov, on je prostě jednoduše úžasnej. On je takový ten typ postavy, kterého si zamilujete, a přijde vám naprosto boží, i přestože si uvědomujete, jaké chyby má, jaké blbosti udělal a jak hnusně se zachoval. On má prostě to svoje kouzlo a Stephanie ho vymyslela naprosto dokonale.

Inu, kniha se mi opravdu líbila, ovšem hodnocením si jednoduše nejsem jistá. Nevím stoprocentně, zdali je pět hvězdiček správná volba, na druhou stranu míň dávat zase nechci a ani nemůžu. Tudíž z toho nevyplývá nic jiného, než, že musím dát oněch pět hvězd, a abyste nemysleli - i přes mou menší nejistotu, toho nelituji, protože vím, že je to nejvhodnější možnost.

Leila Sales: Tahle píseň ti změní život

1. ledna 2014 v 10:24 | Deny el Infian |  Knižní recenze
http://www.cooboo.cz/storage/images/800x600/3387.jpgNázev: Tahle píseň ti změní život
Autor: Leila Sales
Počet stran: 248
Nakladatelství: CooBoo
Elisa nikdy nebyla moc oblíbená a neměla přátele, proto se rozhodla změnit se a stát se "normálním" člověkem, který žije normální život, jenž nepostrádá smysl a tomuto cíli věnovala celé své letní prázdniny. Ovšem stačí jí jen chvíle, aby zjistila, že její snaha nebyla k ničemu.
Čím začít. Ta kniha se mi líbila. Vážně jo.
Mám dojem, že jen málokdy vydržím celý den téměř bez ustání jen číst a číst, ovšem právě u téhle knihy se mi to povedlo. Lepila jsem se na ní a chtěla vědět, jak to bude dál.

Očekávala jsem od knihy sice trochu jiný příběh, takže mě vývoj situací překvapil a to je asi jedině dobře. Neměla jsem vůbec tušení, jak to skončí, ani co bude dál.

Někdo by knihu mohl považovat za další obyčejný dívčí příběh, ve stylu, že se Elisa bude snažit změnit, ale nakonec ona i všichni ostatní znenadání zjistí, že je nejúžasnější, když je sama sebou, stane se nejpopulárnější dívkou na škole, najde si toho nejúžasnějšího kluka a všechno bude jako z pohádky nebo něco na ten způsob. Ovšem tak to není. Možná to je dívčí příběh, ale nemyslím, že by byl jako ostatní. Tenhle příběh nás zase vezme do zákoutí něčeho, co nenajdeme všude. *Nadále mlčí kvůli spoilerům.*

Hlavní hrdinka nebyla ani krapet dokonalá nebo nějak převratně úžasná, měla své chyby, ale nebyla ani špatná. Pravdou je, že takovéhle typy postav, které prostě nejsou ani zdaleka úžasné a mají i špatné vlastnosti, mám mnohem raději. Ovšem to nejspíš každý, protože upřímně, kdo by měl rád nějaké dokonalé holčičky, které neměly jedinou chybu, a buď měli všechno, nebo jim naopak osud šíleně nepřál. Byly chvíle, kdy mě Elisa nehorázně štvala, kdy mi přišlo, že se chová jak úplná blbka, ale stejnak jsem se ji snažila za některé její činy neodsuzovat, přeci jen, kdo ví, jak bych se na jejím místě chovala já. Stejnak mám Elisu jakžtakž ráda.

Jediné, co si nemohu odpustit, je pár poznámek, co se překladu týče.
Rozčiluje mě, když překládající schválně nahradí nějaký vulgárnější výraz něčím mírnějším a je to vidět. Setkala jsem se s tím už u knihy Nikdy neříkej navždy od nakladatelství Fragment a setkala jsem se s tím i tady. Anebo tam prostě lidi považují slovo "mizerný" za nadávku, čemuž se mi upřímně věřit nechce. A mám dojem, že to bylo ještě u nějakého jiného slova, jen už nevím u jakého.

Tuhle knihu jsem šíleně chtěla a ani v nejmenším mě nezklamala, naopak mě ještě velmi příjemně překvapila a myslím, že 4 a půl hvězdičky si zaslouží. Ta půl hvězdička nic moc neznamená, jenomže 5 hvězdiček bych knize asi s čistým svědomím z nějakého důvodu dát jednoduše nemohla.