Listopad 2013

Pocity Denysčiny

24. listopadu 2013 v 22:05 | Deny el Infian |  Okénko do mého života
Zdá se to jen mě nebo ten čas skutečně strašně rychle utíká?
Přijde neděle a mě děsí, že budu muset zase do školy, když, ale pondělí nadejde, zdá se mi, že uběhne jen chvíle a už je zase pátek. A upřímně, nedá se říct, že by mi to úplně dělalo radost.
Mám dojem, že dny mi probíhají mezi prsty a já už nějak vzdala pokusy je zachytit.
Když tohle píši, z neznámých důvodů mám na mysli neustále jednu část, z videa, které kdysi dávno dělala kamarádka ke své povídce, byly tam dvě věty, které se mi nepopsatelně vryly do paměti. "Žiješ?" "Přežívám."

Mám nutkavou potřebu psát a nevím proč.

Čím dál víc mě trápí realita. Proč musí všechno dělat tak složitý? Proč musím mít v blízkosti tolik debilů, ale člověka, kterého bych tam chtěla víc než kohokoliv jiného tak daleko? Proč tak velkou část z nejlepších lidí co znám, znám ve většině případů jen přes internet? A proč to ještě ke všemu moje matka absolutně nechápe? Je to několik měsíců zpátky, co řekla, že nechápe, proč bych se s jedním člověkem měla vidět, připadalo jí úplně zbytečný za ním jet, jen proto, abych toho člověka viděla, když si můžeme psát… Tehdy jsem udělala tu chybu, že jsem se jí to nepokusila vysvětlit.
S mojí matkou to není nejjednodušší. Mám dojem, že jí vážně skoro nic nezajímá, minimálně co se mě týče. Spousta věcí co pro mě něco znamená, jí přijde zbytečná. Kdybyste si mysleli, nestěžuji si, zvykla jsem si a moc dobře vím, že by to mohlo být mnohem horší, že tohle je vlastně v pohodě, jen mě to občas trochu mrzí. A hlavně, stále se ve všem snažím hledat něco dobrého a i tady jsem schopná něco najít.

Včera jsem konečně zase trochu pokročila ve psaní jedné jednorázovky. Problém je, že si nejsem úplně jistá, jak tu povídku chci psát. Vím téma, vím hrubě o čem má být, ale to je všechno. Nemohu se rozhodnout, kterou variantu zvolit dál.

Jinak zítra asi zkusím napsat a pozeptat se, jestli se ty recenzáky na Hunger games třeba nezapomněly poslat nebo tak něco, protože už to bude za pár dní měsíc, co mi měli být poslány a stále nedošly :'I.

Je to celkem krátkej článek, přesto jsem se s ním psala snad dvě hodiny, ale to asi taky prodlužuje fakt, že jsem nepsala úplně v kuse, že jsem váhala co napsat a co ne, že jsem psala a mazala. Tenhle článek vám nikomu nic nedá. Jen jsem se potřebovala vypsat. A přestože to zveřejňuji, pravdou je, že by mi snad ani nevadilo, kdyby si to nikdo nepřečetl.

Mějte se fanfárově! :')

(Obrázek pochází z WeHeartIt.com)

Libster blog award - tag podruhé

21. listopadu 2013 v 20:45 | Deny el Infian |  Projekty
Tag Libster blog award tu už jednou byl a teď přichází po druhé. Nominována jsem byla dvakrát a přiznávám, že mi trvalo téměř měsíc než jsem to sepsala.
Nominovala mě Daine a All. Děkuji, že jste si vzpomněli zrovna na mě :)


Cizinka

17. listopadu 2013 v 11:22 | Deny el Infian |  Píšu píšu do písku, aneb pokusy o prózu
Po pár měsících téměř absolutní psací nečinnosti přicházím s kratší jednorízovkou. Byla napsána pro Podzimní duel pořádaný Literárním klubem. Tématem mi byli dáni "Cizinci".
Inu, přrji vám tedy příjemné čtení, snad se vám tahle maličkost bude alespoň trochu líbit.


Aprilynne Pike: Iluze | Křídla #3

16. listopadu 2013 v 22:53 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Iluze
Série: Křídla
Díl: 3/4
Autor: Aprilynne Pike
Počet stran: 377
Nakladatelství: Fortuna Libri
Naštvaná Laurel na konci minulého dílu požádal Tamaniho, aby odešel a on tak učinil. Teď ale nastupuje do Laureliny školy a plno věcí ještě více zamotá. Laurel opět začíná váhat: David nebo Tamani?
Se začátkem školního roku Klea požádá Laurel, aby dohlédla na Yuki, dívku, která je údajně výměnná studentka z Japonska a kterou Klea zachránila z rukou trollů. Jediný pohled do jejích očí Laurel prozradí, že Yuki není jen tak obyčejná dívka. Je to florela.
Ale, kde se florela vzala v lidském světě, když z Avalonu není?
Na naše hrdiny čeká další školní rok, plný nebezpečí, záhad a odhalení.
Tuhle knížku jsem načala už před pár měsíci, ovšem poté jsem jí odložila kvůli jiné knížce a už jsem se k ní nevrátila. Vlastně, dokonce mě zachvátila jakási nechuť k této knize. Nechápu proč. Vím, že jednu dobu to bylo hlavně proto, že jsem měla dojem, že bych nesnesla další sladkou romantickou scénu, ale to byla jen chvíle, proč se mi do ní nechtělo i potom netuším. No, ale podstatnější asi je, že před nedávnem jsem ji opět vytáhla a konečně dotáhla do konce.
Po těch několika měsících, co jsem knihu měla rozečtenou a ani na ni nesáhla, jsem sice trochu netušila, co se tam vlastně stalo, ale do děje se mi povedlo vrátit celkem rychle.

Mnoho tajemství a záhad, které čekají na odhalení, jsou asi hlavním důvodem, který vám téměř nedovolí knihu odložit. A upřímně musím říct, že vůbec nevím, jak jsem se z poloviny knížky dostala až na konec, protože jsem měla dojem, že těch stránek jsem zase tolik nepřečetla.

Při čtení jsem si uvědomila, že kniha ztratila lehkost a jednoduchost prvního dílu. Neříkám, že je to špatně. Přeci jen, prostě se tu toho mnohem více děje a je tam více nebezpečí a akce, tudíž je jasné, že tu lehkost si série nezachovala.

Laurel stále uprostřed Davida a Tamaniho. Ach ty milostné trojúhelníky. To je něco co mi prostě vadí, zvlášť v tomhle případě to je skutečně, jak kopie Twillight. No, jediné štěstí, že kniha jinak byla dobrá a já neměla čas tohle vnímat.

Aprilynne knihu samozřejmě musela ukončit v jednom z okamžiků, kdy prostě potřebujete vědět, co bude dál. Joo, štěstí, že i závěrečný díl už mám nějaký ten pátek doma.

Knize dávám čtyři hvězdičky.

Stále jsem s vámi.

11. listopadu 2013 v 21:55 | Deny el Infian |  Okénko do mého života
Pro některé, kteří doposud žili ve sladké nevědomosti, má pro vás špatnou zprávu, která zničí vaše naděje. Stále žiji pěkně prosím.

Blog umírá a mě to mučí. No snad ještě víc mě mučí fakt, že začínám zjišťovat, že jsem úplně zapomněla psát. Moje vyjadřování je příšerné a nesouvislé, nenapadají mě slova a mám dojem, že všechno to působí takovým tím dojmem, jenž nedokážu popsat, co sama u jiných povídek nenávidím. A to bych i měla nápad!

Bohužel se ani nedá říct, že bych nějak moc četla. Čtu málo, neskutečně málo. Ale, alespoň jsem se zase pomalu, ale jistě pustila do Iluzí, které tu tak dlouho byly rozečtené a já cítila šílenou nechuť k jejich čtení.
Už přes týden čekám, kdy mi už konečně dorazí další dva díly Hunger games. Každý den se s nadějí vracím domů, že tam třeba už konečně budou. No vždy to končí zklamáním.

V sobotu se nejspíš objevím na Cup of literature. Nejspíš. Není to sto procentní.

Co říct jinak? Nějak se mi daří přežívat.
Vlastně, možná bych měla zmínit školu, že? Nemám to tam ráda ^-^ Díky melounům, za těch pár lidí, který mám fakt ráda, a trpí to tam se mnou.
To pravděpodobně někdy v dubnu jedu se školou do Londýna, dneska jsme už začali řešit, že jak budeme na pokojích. Ne, vůbec to neskončilo tím, že se ukázalo, že Denyska a jistej člověk, kterého nebudu jmenovat už ani nevydrží ve vzdálenosti… no… co já vim kolik metrů, mám dementní odhad… :D //By the way, nemáte někdo nějakej názornej příklad něčeho, co si vim jak je vysoký a má to zhurba 40 metrů? :D// Jo štve mě to, ale zvykám si :'I

Kdyby někoho třeba zajíma,lo proč tohle píšu, asi proto, abych vám dala na vědomí, že stále žiji a nekončím. Jen nemám co přidávat. I když, teď mě napadá, že bych už možná konečně mohla sepsat ty další dvě nominace do Libster blog awards, že? Snad to v co nejbližší době doženu.
Každopádně bych vás ráda požádala o trpělivost, co se mé aktivity týče a abyste mi drželi palce, aby se moje psaní zas alespoň trochu polepšilo… :D

No, a abych nemlela jen o sobě. A co vy? Povídejte, ráda si vás poslechnu :)

(Zdroj obrázku: WeHeartIt.com)