Červenec 2013

Melounové odhalení

31. července 2013 v 14:24 | Denyska a Cukřík ^^ |  Myšlenkové pochody
( Zdroj obrázku: http://www.fruitycuties.com/ )

Meloun. Teď je to pro vás možná je obyčejná zelenina, ale věřte, že v melounu je něco mnohem víc. Tajemství melounu, na které lidstvo nepřišlo tisíce let, jsme společně s mým manželem odhalili během pár minut. Ale začněme pěkně na začátku.
Mnozí z vás si možná ani neuvědomují, kolik toho o člověku vypovídá fakt, zdali mají rádi meloun. Pravdou je, že tenhle fakt toho o člověku říká strašně moc! Vypovídá to o něm, zdali má nebo nemá rád meloun! A tím pádem jestli ho jí nebo nejí.
Meloun nás spojuje. Věřím, že nejeden pár je spolu vlastně jen kvůli tomu, že oba mají nebo nemají rádi meloun a že nejedni milenci spolu spí jen kvůli tomu, že mají či nemají rádi meloun.
Meloun nás ovlivňuje. I na sexuální život každého člověka a to jak mu to v té posteli jde má to, jestli mu meloun chutná a jak často ho jí, velký vliv!
Ovšem tajemství melounu je něco úplně jiného! Něco mnohem většího! Je to odhalení tak velké, že jeho velikost se nedá popsat slovy. Tohle odhalení vám změní život!
Myslím, že nejeden z vás, občas uvažoval o tom, proč existuje lidstvo. Tuhle otázku tisíce let nikdo nerozluštil. Nyní již, ale rozluštěna je!
Lidé existují jen kvůli melounu, zanikne-li meloun, zanikneme i my.

Měli bychom tedy o melouny dobře pečovat a stále je rozmnožovat. Protože melouny mohou být cestou k našemu zániku!

Edit 20:11: Na přání All dodávám ještě ikonku "I am team melon", kdo má zájem, nechť si ji umístí na blog, nejlépe tak, aby odkazovala na tento článek :')

Mé knižní série - Vesmír (3)

30. července 2013 v 22:01 | Deny el Infian |  Projekty
A třetí knižní série do projektu od Roxanne, původně to mělo být Twillight, ale když už se mi dostal zpět první díl téhle série tak musim sepsat právě ji :)

  • Jak ses o téhle sérii dozvěděla?
Stejně, jako o Drakie - to jsem tak prolistovávala ten katalog Albatrosu co nám rozdávali ve škole :D
  • Kolik dílů jsi stih/la přečíst?
Všechný ^__^
  • Co na tuhle sérii říkáš?
Awesome! Dokonalá! Úžasná! Skvělá! Nejlepší! Originální a jedinečná. Úžasně napsaná. Tu si musíte přečíst! :3
Upřímně, pořád nevím, jestli jsou lepší Drahokamy nebo Vesmír, i když jak jsem o Vesmíru zas přemýšlela a pročítala si některé stránky, mám dojem, že Vesmír nakonec přeci jen vede.
  • Který díl z celé série máš nejraději?
Poslední. Tvrdím, že tahle kniha se zlepšuje díl od dílu. V posledním díle už to prostě vyvrcholí a dokonalost toho dílu se nedá snad ani popsat. Tu knihu jsem nemohla dočíst, ale nemohla jsem z ní usnout a prostě i po dočtení jsem z ní byla tak nějak mimo.
  • Jaká je tvoje oblíbená postava a proč?
Amy a Syn, dvě hlavní postavy, z jejichž pohledů je kniha psána. Proč? Asi proto, že okolo nich se to celé točí a o nich toho vím nevíce, navíc mi jsou prostzě sympatičtí.
A taky Harley, on je sice vedlejší postava, ale hrozně sympatická :)
  • Kterou postavu fakticky nemůžete vystát?
Otce nemám ráda, ale nejsem si úplně jistá, zdali se dá říct, že ho nemůžu vystát.
  • Když porovnáš originální a české obálky, které se ti líbí víc?
S výjimkou posledního dílu jsou stejné a musím říct, že náš poslední díl je mnohem lepší. Víc se hodí k ostatní obálkám ze série.
  • Která obálka se ti líbí ze všech nejvíc?
Ony jsou všechny boží, ale nejvíc asi ta poslední :3
  • Existuje nějaká scéna na kterou jen tak nezapomeneš?
Ano! *spoiler* Jak Amy chtěl během Období znásilnit jeden blbec, ona volala o pomoc na pár co to dělal kousek vedle nich a ta ženská jí odpověděla, že se nemá bát, že to bolí jen poprvé :D
A taky ten závěr, jak Syn řekl, že mu nezáleží na tom, jakou barvu očí Amy má a že mu záleží na ní :3 A já vím, že t kdo nečetli v tom vidí pouze barvu očí, ale ti kdo četli vědí, že jde o víc :3
Ale ono by se toho našlo i víc.

Hvězdy

29. července 2013 v 20:11 | Deny el Infian |  Píšu píšu do písku, aneb pokusy o prózu
Tohle "dílo" původně nemělo spatřit světlo světa. Měla ho číst jen ta jediná osoba, kvůli které jsem ho začala psát a nakonec i dopisovala.
Jedná se o "povídku", psanou do soutěže u All, kde jsem s ní vyhrála cenu za originalitu. Nejdříve jsem ani neuvažovala o tom, že bych ji zveřejnila. Vlastně bych na ni už pomalu zapomněla, kdyby se neobjevil člověk, co mě ukecal abych mu ji poslala. Dneska se ještě ptal, proč jsem vlastně nechtěla, aby to někdo jinej, s výjimkou All, viděl, na mou odpověd, že to je divný a ani to nemá pořádnej děj, přišel s otázkami, které by si člověk mohl pokládat po dočtení tohohle něčeho, co se povídkou snad ani nedá nazývat. A tak si říkám, proč z toho neudělat takovou menší výzvu, že?
Pokud si tedy někdo troufne přečíst tuhle slátaninu zvrhlých nesmyslů, nechť rovnou taky zkusí přijít s nějakou tou otázkou. Jen tak, čistě s absencí jakéhokoliv, více či méně nesmyslného, důvodu.
A na rovinu vám říkám jednu věc, aby mi pak někdo nemohl vyčítat, že jsem na to neupozornila předem a on z toho bude nadosmrti psychycky poznamenán. Sex, o nic jiného v téhle změti písmen, mezer a znamének vlastně nejde.
Nemá to význam a nikdo ho to mít nebude.
Tak tedy hurá do toho... a nebo Toho? ;D :D

Michaela Burdová: Strážci dobra | Poselství jednorožců #1

27. července 2013 v 12:09 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Poselství jednorožců - Strážci dobra
Série: Poselství jednorožců
Autor: Michaela Burdová
Díl: 1/3
Počet stran: 288
Nakladatelství: Fragment
Lilandgarie je zemí dobra, kde žijí samotní ztělesnění dobra, posvátní jednorožci. Dokud jsou všichni pohromadě nemá zlo žádnou šanci, když se ale jeden oddělí nastává správný čas pro temného čaroděje, který chce do světa vypustit největší možné zlo.

Proto je vyslána výprava, v čele s elfskou princeznou a zároveň královnou země Aranis, která jako jediná může dokázat jednorožce najít, aby ho nalezla a bezpečně ho spolu se svými přáteli dopravila k ostatním jednorožcům. Jedině ona může Valgara přemoci a osud světa leží v jejích rukou.
Na knize je vidět, že je autorčinou prvotinou, tedy především na začátku. Na začátku mi některé věty přišli takové dost "umělé" či jak to říct, to se ale postupně zlepšilo a na knize je vidět pokrok, který autorka udělala. Ovšem přijde mi, že kdybych provnala tuhle knihu, po té co se "zbavila" těch "umělých" vět a celkově psaní už bylo lepší, s Míšinou poslední knihou, Synem pekla, moc velký pokrok bych tam už neviděla. Nevyčítám to autorce a je to jen můj dojem, ale prostě bych čekala, že ve stylu psaní mezi její první a zatím poslední knihou bude znát větší rozdíl.

Občas jsem měla problém se na knihu soustředit a někdy jsem některé pasáže musela pročítat vícekrát, protože jsem je prostě vůbec nevnímala, to zvlášť po tom, co jsem knihu měla už nějaký ten čas rozečtenou a stále se mi nechtělo pokračovat a donutila jsem se, že ji musím dočíst, když jsem se pak, ale začetla, většinou to přestalo a já pokračovala a vnímala. Párkrát jsem dokonce měla problém od knihy se odtrhnout.

Co mě na knize rozčilovalo, byly věty psané velkými písmeny a za nimi ještě někdy byl více než jeden vykřičník. Chápu, že autorka tím chtěla zdůraznit, že postavy křičí, ale mě přijde, že stačí když větu napíše normálně, za ní dá jeden vykřičník a v uvozovací větě prostě bude něco ve smyslu "zařval *ajménopostavy". Ta velká písmena a více vykřičníku na mě prostě působila poněkud amatérsky.

Při čtení téhle knihy jsem si uvědomila, že Míšiny knihy fungují tak nějak na stejném principu. Zvlášť Poselství a Křišťály moci, Syn pekel už se trochu odlišuje, ale i tak. Všechny tyhle série jsou vlastně o tom, že hlavní hrdinové cestují za nějakým cílem, u Syna pekel je to už ovšem trochu jiné, přeci jen tam nejde o záchranu světa. Ale u Křišťálů mi to přijde dost podobné, koukněme na to: V obou knihách jde o to, že je jedna hlavní hrdinka, která má jakýsi "dar" nebo jak to říct a ta společně se svými společníky cestuje napříč celou zemí, aby splnila své poslání a zachránila svět. V jednom sice za jednorožcem a v druhé za Křišťály moci, kterých bylo pokud si dobře pamatuji sedm, ale to je už takový dětail, řekla bych. Pak tam mámr nějakého toho hlavního hrdinu, který je aktuálně sice kladný, ale má za sebou podle všeho tajemnou a temnou minulost. Sem bych dodala ještě něco, jenže v recenzích by vážně neměl být žádný spoiler.

Dále tam je nějaký ten hlavní záporák, který tak nějak taky ovládá kouzla nebo tak něco a snaží se celou výpravu překazit. Na závěr tam máme ještě jednu drobnost, která by se ovšem dala považovat jako spoiler.

Ovšem tím neříkám, že nápad knih nějak odsuzuju, oba nápady určitě vyžadovali fantazii a tak, jen, že to je tak nějak na podobném principu...

Mám-li být upřímná, nemohu říct, že bych si nějakou z postav oblíbila nebo neoblíbila, k žádné jsem si nevytvořila vůbec žádný vztah. Ani jedna z postav mi nepřipadala nějak zvlášť zajímavá, výrazná nebo tak něco. Nejlepší postavou byl asi Snížek, který jako jediný byl takový výraznější a zajímavější, takový o něco jiný.

Také se mi zdálo, že nejvíce prostoru dostávali Aranis a Veragin. U Aranis se to dalo pochopit, ale Veragin, no já nevím. Prostě tvrdím, že Lavril, Eleas a Falien, dostávali opravdu málo prostoru oproti Aranis a Veraginovi.

Nutno poznamenat, že v knize jsem se nesetkala opravdu s ničím co by mě nějak zvlášť překvapilo a přijde mi, že většina věcí v knize se dala jednoduše předvídat.

Celkově je kniha hezká a nenáročnějšímn čtenářům, kteří od ní neočekávají zázraky, se určitě bude moc líbit. Na první knihu mladé autorky je to opravdu dobré. Dávám dvě a půl hvězdičky z pěti :)

Mé knižní série - Drahokamy (2)

23. července 2013 v 13:08 | Deny el Infian |  Projekty
Druhý příspěvěk do Roxannina projektu a zároveň druhá z mých knižních sérii :)
Tentokrát Drahokamy

  • Jak ses o téhle sérii dozvěděl/a?
V obchodech jsem Rudou, aneb první díl, vídala už delší dobu, ale nikdy mě moc nezaujala. Jo přiznám se, tehdy mi prostě obálka říkala, že nemá cenu na ní vůbec koukat, ach jak blbá jsem byla! Teď vidím, jak dokonalá ta obálka je a vůbec nechápu, co mě na ní odpuzovalo. Každopádně na knihu jsem si pak náhodou přečetla recenzi u MvK, to jsem jí začala celkem chtít, ovšem pořád jsem se neměla k tomu si ji koupit. Chuť koupit si jí mě myslím přepadla někdy po dokoukáno SAO, kdy jsem prostě nutně měla chuť na něco jako Hvězdy nám nepřály od Johna Greena a nebo prostě něco romantického. No a namysl mi přišla právě tahle série. Inu a hned poslední den školy, jak jsem od maminky dostala peníze za vysvědčení, jsem si pro ni dojela :)
  • Kolik dílů jsi stihl/a přečíst?
Všechny tři ^^
  • Co na tuhle sérii říkáš?
Jak to jen říct...? Je úžasná! Úžasně dokonalá a snad se mi líbila víc než Vesmír od Revisový, protože mi prostě asi víc sedla tím tématem. Já ji prostě musím všem doporučit. Navíc kniha má v dnešní době celkem originální námět, přeci jen - není to ani upířina, vlkodlačina ani dystopie, což jsou podle mého typy knih, které v dnešní době převládají.
Tahle série, nebo spíše způsob, jakým ji autorka dokázala napsat, mě okouzluje tím, že já mám tak nějak pocit, že se v knize vlastně skoro nic neděje a přesto se v ní toho děje strašně moc, že ve více než tří stovkách stránek je popsáno jen pár dní a přesto to není nijak zbytečně roztažené.
Jo a musím dodat jednu věc, co jsem vždycky chtěla zmítni v recenzi, ale nakonec jsem na to vždy zapomněla - zbožňuju ty záložky! :D
  • Který díl z celé série máš nejraději?
Všechny jsou sice úžasné, ale když mám vybrat jen jeden, tak asi zvolím první, Rudou jako rubín.
  • Jaká je tvoje oblíbená postava a proč?
Ono jich je víc, ale začnu Xemeriusem. On je úžasná postava a já si ho zamilovala hned, jak se v knize objevil. Je osobitý a originální a některé jeho poznámky jsou prostě boží.
Pak jsem si také oblíbila Gwen, které (nebo možná spíše autorce) se musí přičíst jedna úžasná věc - nevzala to všechno s klidem a okamžitě není dokonalá, ba naopak plno věcí ji nejde a chce být normální, v plno jiných knihách by ovšem hrdinky byli okamžitě úžasné a ještě možná šťastné, že to ony jsou nakonec tou vyvolenou.
Dále tu mám Gideona, kterej prostě awesome. Úžasná postava :3 Chvíli jsem dokonce uvažovala, zdali mi přišel lepší než Jessie z Mediátora, i když jsem si nakonec stejně uvědomila, že Jessie je lepší :D
No a Leslie, ona je prostě úžasná nejlepší kamarádka a lepší byste jen těžko našli. Její ochota a zápal pro celou tu věc s Gwen a cestováním čase je skvělej.
  • Kterou postavu fakticky nemůžete vystát?
Tetu Glendu, Charlottinu matku, kterou prostě příšerně nesnáším. Ona je ten typ, který svoje dítě považuje za jediné nejlepší a dokonalé, úžasný příklad je pak v závěrečném dílu.
Charlotte samotnou sice také nemám úplně v lásce, ale že bych ji nemohla vystát se zase říct nedá. Přeci jen, je blbá, ale na druhou stranu ji trochu chápu, protože když se to tak vezme, nejenže zasvětila celý svůj dosavadní život něčemu, k čemu nakonec nebyla předurčená, ale ještě k tomu kvůli tomu přijde o člověka, kterého miluje, tedy, hádám, že Gideona miluje...
  • Když porovnáš originální a české obálky, které se ti líbí víc?
Jestli koukám správně, tak až na první díl mají stejné obálky a nutno poznamenat, že česká Rudá se mi líbí víc. I když, ono když to tak vezmu, tak se mi všechny české líbí víc, protože se mi prostě nelíbí ta něčmina na originálních :D

Kerstin Gier: Zelená jako smaragd | Drahokamy #3

20. července 2013 v 13:38 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Zelená jako smaragd
Autor: Kerstin Gier
Série: Drahokamy
Díl: 3.
Nakladatelství: CooBoo
Závěrečný díl triologie nezačíná zrovna vesele a dokud knihu nedočtete, nikdy nevíte zda tak bude alespoň končit.
Nebudu blíže popisovat o čem v knize jde, protože to prostě nejde. Stále ve mě přetrvává pocit, že se v knize nic moc neděje a přitom se toho zároveň děje strašně moc.

Kniha je opět úžasně a velmi čtivě napsaná, stejně jako její předchozí díly. Čeká tam na nás plno překvapení a myslím, že v téhle knize jen těžko odhadneme, jak to končí. Gierové se musí přičíst jedno - má úžasnej talent málem mi přivodit infarkt.
Celej příběj je tak nějak zamotanej do sebe a snad všechno souvisí s něčím jiným.

Nejsem si úplně jistá, jak závěrečný díl hodnotit - přišel mi nejlepší anebo nejhorší? Co bych totiž knize vytkla je ten konec. Přišlo mi, že všechno tam bylo rozepsaný na plno stránkách a mělo to takové stejné tempo, jen ten konec se najednou nacpal na pár stránek a byl až podivně rychlej v porovnání se zbytkem knihy.
V každém případě tahle série je dokonalá a možná se mi doopravdy líbila víc než můj milovaný Vesmír od Revisový a to asi proto, že mi tady mnohem lépe sedl ten námět.
Takže tuhle série prostě všem vřele doporučuji.

Co se hodnocení týče, nějak té knize nemůžu dát plných pět hvězdiček, kvůli tomu konci. Dávám tedy "pouhých" 4 a půl hvězdičky.

Mé knižní série - Drakie (1)

19. července 2013 v 12:12 | Deny el Infian |  Projekty
Roxanne pořádá knižní meme, ve kterém jde o to vyfotit nějakou knižní sérii, kteoru máme doma a následne odpovědět na pár otázek.
A já se prostě nemohu nezapojit :D

Jako první sérii jsem vybrala sérii Drakie, protože (s výjimkou Twillight a Drahokamů, které právě čtu) je aktuálně jediná, kterou mám doma celou :D

  • Jak ses o téhle sérii dozvěděl/a?
To jsem tak jednou prolistovávala takovej ten katalog od Albatrosu, co nám rozdávali ve škole a vypadalo to moc dobře :3 A následně jsem tedy k Vánocům dostala první dva díly x3
  • Kolik dílů jsi zatím stihl/a přečíst?
Všechny C:
  • Co na tuhle sérii říkáš?
Je fajn, celkem dobře napsaná. Ovšem hrozně mi na ní vadí ten vztah Jacinda a Will, "příšera" a člověk, alá Twillight. Plus potom ještě dosaďme Cassiana a máme z toho milostný trojúhelník.
  • Který díl z celé série máš nejraději?
Těžko říct, protože u téhle knihy tak nějak nevím ._.
  • Jaká je tvoje oblíbená postava, proč?
Tak upřímně, tady ani nevím. U téhle série se nedá říct, že bych měla nějakou oblíbenou nebo neoblíbenou postavu. Já ty hlavní mám celkem ráda tak nějak všechny - Jacindu, Cassiana, Tamru, jedinej koho nemusím je Will :I
  • Kterou postavu fakticky nemůžeš vystát?
Předchozí odpověď.
  • Když porovnáš originální a české obálky, které se ti líbí víc?
Neporovnám, protože jsou stejné :D Ovšem, teď jsem na Goodreads projížděla celkové obálky jiných vydání a musím říct, že holandské (myslim, že jsou holandské :D) jsou naprosto boží. Mnohem hezčí než originální :3
  • Která obálka se ti líbí nejvíc?
Nutno poznamenat, že jsem se nějak nemohla rozhodnout, oni se mi všechny líbí tak nějak na stejno. (A tak jsem to vyřešila strašně chytře: zeptala jsem se svýho úžasnýho manžela, jestli náhodou neví, která se mi líbí nejvíc :DD Náhodou ví :D) Ale nejvíc se mi asi líbí ta první nom :3 :D
  • Existuje nějaká scéna na kterou jen tak nezapomeneš?
Noup :D

Život je jako houpačka – jednou jsme nahoře a jednou dole

14. července 2013 v 19:11 | Deny el Infian |  Myšlenkové pochody
Nevím jak začít. Nesnáším začátky. Začátky jsou většinou těžké a to je nejspíš dobře. Představte si třeba hotel. Kdyby byly začátky při budování úspěšného hotelu lehké, mohl by hotel začít budovat každý a hotelů by bylo spoustu, takže by se vlastně i zmenšila šance, že právě jejich hotel bude využit, z čehož by vyplývalo, že by ty hotely vlastně byly naprosto zbytečné, výdaje na ně by byly větší než zisk a hodně by se na tom i prodělalo. Ale začátky lehké nejsou a tak je hotelů tak akorát, aby byly využívané.
Jiné je to ale s věcmi, které začnou sami od sebe a lidé s nimi nic nenadělají. Mluvím tak především o citech. Můžeme se snažit potlačit naše city, ale těžko se jich zbavíme. Úžasný příklad je třeba taková láska. Nemůžeme ovlivnit, jestli a do koho se zamilujeme, prostě se to stane a mnohdy ani my sami nechápeme, proč milujeme zrovna onoho člověka. Dobře, můžeme se snažit potlačit naše city, můžeme se tvářit, že toho člověka nemilujeme, můžeme předstírat, že milujeme někoho jiného, ale ve skutečnosti vždycky budeme onoho člověka milovat a nebude nám zbývat nic, než jen čekat, než se zase odmilujeme.
Láska je zajímavá věc. Láska se mi pojí s bolestí. Láska i bolest nás dokážou změnit. Mám dojem, že nemůže existovat láska bez bolesti, protože život je jako houpačka - jednou jsme nahoře a jednou dole a tak nemůže existovat ani čistě šťastná láska, protože vždycky se v ní objeví něco, co nám ublíží - žárlivost, strach, že o milovaného člověka přijdeme, pocit, že jsme pro svou lásku nepodstatní, či prostě, že nás náš vysněný partner nemiluje a určitě jsou i další věci.
Tak si říkám, jestli je horší, když nás ten, koho milujeme, nemiluje, anebo když nás miluje, ale přesto víme, že z nějakého důvodu nikdy nebudeme spolu. Což mě, přivádí k další myšlence. K čemu je vlastně milovat někoho, kdo naše city neopětuje anebo opětuje, ale přesto s ním nikdy nebudeme?
Láska dokáže ublížit, stejně jako nás dokáže udělat šťastnými. Řekla jsem, že život je jako houpačka, pravdou je, že taková je i samotná láska, nebo alespoň pro mě.
Je celkem ironie, že někdy naše neštěstí plyne právě z toho, že dostaneme to, po čem toužíme. Nevím proč, ale chtěla jsem lásku, chtěla jsem někoho milovat. A miluju. Neříkám, že mi to vadí. Jen prostě, jak jsem tak nějak získala, co jsem chtěla, už nechápu, proč jsem to vlastně chtěla. Ne kvůli člověku, kterého miluju, protože mám pocit, že nikoho lepšího bych ani milovat nemohla, ale asi proto, že bych ten úžasnej pocit, když mi třeba řekne, že mě miluje nebo prostě něco takového, to štěstí s láskou spojené, obětovala pro to, abych se úplně vyhnula té bolesti, která z toho plyne. Myslím, že často tu bolest nezpůsobuje ani tak člověk, kterého milujeme, ale láska samotná, nebo tak to je alespoň u mě. Proč? Protože mě mučí pocit, že pro toho člověka nejsem ani trochu podstatná, že mě nepotřebuje, že jsem pro něj tak lehce nahraditelná, k čemuž se pak ještě přidává to, že si připadám blbě, když vezmu v úvahu, jak moc toho člověka potřebuju já a jak moc je pro mě nenahraditelný. Dřív, vlastně ještě předtím než jsem se do toho člověka doopravdy zamilovala, nebo si to alespoň skutečně uvědomila, jsem hrozně žárlila. Žárlila jsem snad na každého, s kým se onen člověk bavil a šíleně mě to ničilo, už jen proto, že jsem si kvůli tomu i připadala hrozně blbě, nesnášela jsem to, ale nemohla jsem si pomoc. Teď už nějakou tu dobu nežárlím, prostě jsem přestala. Chvíli tu žárlivost ani nic nenahradilo a já byla vážně ráda. Jenže to samozřejmě nevydrželo. Teď to všechno tak nějak prohlubuje ten můj pocit bezcennosti. Někdo by možná řekl, že pořád žárlím, jen si to odmítám přiznat, ale já vím, že nežárlím.
Nikdy jsem nechtěla být dokonalá, a pokud ano, nevzpomínám si na to. Snad nikdy jsem si nemyslela, že jsem hezká nebo tak něco, ale nikdy mi to nevadilo tak moc, jako právě teď. Ani má povaha mi nikdy tak moc nevadila, ale teď ano. Změnilo se to a já bych chtěla být dokonalá, kvůli tomu člověku, kterého miluju. Vím, že nikdo není dokonalý a jsou to právě naše nedokonalosti, které nás dělají jedinečnými a že bez nich bychom to nebyli my. Až na jednoho člověka. Protože tu vlastně je jeden člověk, který pro mě je dokonalej, na kterém bych nic nezměnila, ani kdybych mohla, onen člověk, kterého miluju. A proto bych asi chtěla být dokonalá, chtěla bych se tomu člověku přiblížit. Protože upřímně, vůbec netuším, proč se se mnou vůbec baví a už vůbec netuším, proč mě miluje.
Jo, miluje mě (tedy pokud mi ve skutečnosti akorát nelže a já mu naivně věřím), asi bych měla být šťastná. A taky, že jsem. Tedy víceméně. Já nevěřím, že někdo může být dlouhodobě, bez jediného výkyvu - zhoupnutí na houpačce, šťastný. Takže tím chci říct, že jsem šťastná. Jsem, ale i tak se nadále houpu na té houpačce a mívám chvíle, kdy mi je na nic a necítím se šťastná.
Problém štěstí je podle mě právě ten, že si lidé myslí, že dokud nejsou úplně a neustále šťastní, nemají šťastný život. Domnívají se, že šťastný život spočívá v tom, že jsou šťatsní pořád a nemají žádný den "blbec". Ale já tvrdím, že to tak není, zdali žijeme šťastně nebo ne se měří podle toho, zdali v našem životě převládají šťastné nebo nešťastné dny.
A až do naší smrti se nedá říci, zdali jsme žili nebo nežili šťastný život a nemůže to říct nikdo jiný, než my sami. Jen my můžeme na konci říct, zdali byl náš život šťastný či nikoliv.
Možná si teď říkáte, že většinu z toho co jsem napsala, bych měla spíš říct tomu mému milovanému člověku, ale já nechci. Víte, já to beru takhle: články na internetu si každý může a nemusí přečíst, záleží na tom, jestli chce a tak vím, že když bude chtít, přečte si to a já tedy budu vědět, že to četla, protože sama od sebe chtěla a né jen proto, že jsem jí to poslala.
Mám pocit, že jsem chtěla říct ještě něco, problém je v tom, že nevím co. Možná si vzpomenu. Vzpomenu si, až tohle bude zveřejněné a já už na tom nic velkého nezměním…

Kerstin Gier: Modrá jako safír | Drahokamy #2

7. července 2013 v 9:54 | Deny el Infian |  Knižní recenze
Název: Modrá jako safír
Autor: Kerstin Gier
Série: Drahokamy
Díl: 2.
Nakladatleství: CooBoo
První kapitola druhého dílu začíná přesně tam, kde první díl končí, v kostele.

Gwendolyn se musí za pár dní naučit tančit menuet a jak se chovat v 18. stoletím, protože se musí zúčastnit sonetu právě v tomto století.
Navíc Gideon se v jednu chvíli chová přátelsky a v druhou zas povýšenecky a nepřátelsky.

K tomu všemu je tu pořád ten problém s Lucy, Paulem a ukradeným chronografem.
Nepřestává mě fascinovat, kolik se toho v knize odehraje za pár dní. Mám pocit, že se toho odehraje strašně moc a zároveň skoro nic (Proto mi také dělá takový problém, psát o čem, že to vůbec je no. :D).
Gwendolyn konečně pomalu začíná zjišťovat více informací o Strážcích, hraběti Saintu Germainovi a podobně.

V knize se také poprvé setkáváme s Lucasem, Gwendolyniným dědečkem, který na mě působil vážně mile a sympaticky a tak nějak mi připomínal Gwendolyn.
Co se týče Gideona, v jednu chvíli jsem z něj šílela a měla jsem chuť jednu mu vrazit, protože se choval, jak debil a v druhou jsem ho zas čím dál víc milovala.
Názor jsem si už konečně udělala i na Charlotte a není nijak zvlášť pozitivní. Nafoukaná holka, co si myslí, že ví všechno nejlíp.
A teta Glenda, o které jsem se u Rudé, ani nezmiňovala? Řeknu vám, že jaká matka, taková dcera, protože Glenda, Charlottina matka, je vážně příšerná a namyšlená ženská.
Málem bych zapomněla na Xemeriuse, chrliče, který se s Gwen skamarádí. Už od začátku mi přišlo, že se choval tak nějak roztomile a domnívala jsem se, že roztomilej i bude. A když to Gwendolyn řekla, měla jsem to in potvrzené :D Jeho jsem si zamilovala, takovej milej a dost užitečnej "domácí mazlíček". :D

Nedokážu soudit, zdali se mi víc líbil první nebo druhý díl, pro mě jsou oba stejně úžasný. I když se musí nechat, že tady už se konečně také dozvídáme něco nového o případu Lucy a Paula, což je jednoznačně plus.
Co se hodnocení týče je nejspíš nadmíru jasné že dám opět úžasných pět hvězdiček.

Letní dumání 2 - Paralelní světy

6. července 2013 v 22:30 | Deny el Infian |  Projekty
Náhodou jsem narazila na projekt, který pořádá Syki. Netuším jestli budu psát na úplně všechna témata, jak se znám tak nejspíš ne, ale pokusím se o to a minimálně první napíši.

Na začátek si nemohu odpustit poznámku, že když se řekne "Paralelní světy", vybaví se mi ten boží film, na kterém jsem byla s kamarádkou v kině. Romantický příběh o lásce dvou lidí, kteří pochází ze světů s odlišnou gravitací.

Mám-li být upřímná, nikdy jsem pořádně neuvažovala ve světě z které knihy bych chtěla žít. Že by na lodi Universum, na Zemi, když je zavedena deklarace, na Pernu sužovaném vlákny, v Lilandgrii, zemi posvátných jednorožců, ve vlkodlaky obývané Velwetii...? Těch možností jsou tuny, ale asi žádná co by mě nějak zvlášť lákala mě nenapadá. Možná Mianthillie, protože tam žije moje asi první knižní láska - Awrixel.

Na druhou stranu, pro mě osobně by možná byl lákavější takový "můj" vlastní svět, svět stvořen mnou. Takový ten ideál pro mě, o kterém si čas od času sním. Svět podobný dnešnímu, jen jiný, lepší. Šťastný a bez problémů. Ovšem, já si většinou nevysnívám svět jako takový, ale spíše jen takovou moji ideální budoucnost. Taková moje vysněná budoucnost potřebuje především jen jednu věc - přítomnost jistého člověka :')

Kdybych si mohla vybrat kým bych v tom paralelním (Bože to je slovo! Nikdy si nejsem jistá jak se píše! T.T) světě byla, chtěla bych být asi zas sebou. Jen s "drobnými" úpravami. V první řadě bych asi aspoň trošičku chtěla upravit vzhled, k lepšímu, aby bylo jasno! :D V druhé, bych se celkem ráda zbavila svého strachu z lidí :D A asi ještě pár věcí co se mé povahy rýče, ale ty už vypisovat nechci ;D

Mám pocit, že z celého článku vyplývá asi jen to, že nepotřebuju nějakej kouzelnej svět a vystačím si s tím dnešním, ideální budoucnost si představuji v přítomnosti jistého člověka a kdybych si měla vybrat, kým být, vybrala bych si upravenou verzi sebe. A to bude všechno.

Předem bych ráda podotkla, že jsem si vědoma toho, že tu asi "pár" věcí vážně nedává smysl a zamotává se to, ale s tím nic nenaděláte, tak to berte pozitivně a radujte se, že nejste v mé hlavě, protože tam je to občas trochu podobně :D