Princezna - Kapitola druhá

23. listopadu 2012 v 22:13 | Deny |  Princezna
Na poslední chvíli jsem sepsala druhou kapitolu.
Není nic moc a přisznám se, že jsem si trochu nadávala, že jsem zvolila do soutěže špatný námět, ale budiž :D
Bez mučení se přiznávám, že jsem nevěděla co dál psát a tak jsem to hold svedla na Alexe, že... :D No co no! Beze mě by ani nebyl, tak ať si nestěžuje :P

Kapitola druhá

Téma: Naděje dnes neumírá

"S láskou (a dírou v srdci), Alex," královna dočetla poslední řádky dopisu. Po tváři jí stékala slza. Jediný dopis, jí prozradil tolik věcí, o kterých neměla ani tušení.
Bylo jí Alexe líto, vždycky ho měla ráda.
Podívala se na ni, ale neviděla ji. Neviděla svou živou, usmívající se dceru. Ne. Viděla jen nehybné tělo, které se nepohnulo, už od chvíle, kdy ji do postele položili. Přestože dýchala a srdce jí tlouklo, byla jako tělo bez života. Upřeně ji sledovala, z očí jí tekly slzy.
V tu chvíli se to stalo. Její ruka, doteď volně ležící, sevřela kousek přikrývky, její, několik let nehybné, tělo se pohnulo, sice to byl malý pohyb, ale přeci. Královna doširoka rozevřela oči, nevěřila jim.
"Pohnula se!" vykřikla, když se vzpamatovala, v okamžiku u ní stály služebné, stráže, král doběhl za chvíli. Dívali se na to, jako na zjevení.
Že by přeci jen stále byla i malinkatá naděje, že se probere?
***
24. dne 113. Podzimního času
Princezno moje.
Před chvílí ke mně dorazil posel a splašeně mi začal něco říkat, mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměl jediné slovo, byl uřícený, ale v očích mu hrálo vzrušení a dobrá nálada, když mi zopakoval, co mi chtěl říct, tak abych mu rozuměl, málem jsem zapomněl dýchat.
Prý ses pohnula!
Přiznávám se ti, že to pro mě byl šok, jako bych stál v ledové pustině a náhle by na mě někdo vylili horkou vodu
Mrzí mě, že jsem už ztratil veškerou naději, že jsem přestal věřit v tvé probuzení. Omlouvám se.
Dneškem se to změnilo. Začala se ve mně probouzet ta naděje, naděje na to, že se vrátíš mezi nás.
Nevím, jestli jsi ten minulý dotaz vnímala nebo ne, nevím, jestli ses díky němu pohnula, ale ať je to jak chce, píšu ti další.
Tak jsem si vzpomněl. Pamatuješ ještě, jak jsme se poznali?
Byl krásný letní len. Mě byly tři roky, tobě dva. Hrabala jsi se v hlíně ve vaší zahradě. Já se tam omylem zatoulal, když jsem utíkal za velkým Maxem, tím velkým černým psem, co byl tak nějak součástí královského dvora. Doběhl jsem až k tobě a uviděl tě.
Neznal jsem tě a nevěděl, kdo jsi, přesto mě zajímalo, co to děláš, a za chvíli jsem se k tobě přidal. Neuměli jsme perfektně mluvit, ale rozuměli jsme si.
Od toho dne jsme si spolu hráli snad každý den.
Časem jsme si hrát přestali, ale nikdy jsme se nepřestali vídat.
Ach, tak moc mi ty časy chybí. Chtěl bych je vrátit. Vyčítám si, že jsem ti nezabránil, aby ses nakláněla do té studny, kdybych to udělal, nespadla bys a svět by tě neztratil. Kdybych mohl, spadl bych tam za tebe.
Což mě přivádí k myšlence, co vůbec děláš? Máš sny? Nevíš o světě? Nebo jsi snad v jiném světě?
Přiznávám se, že nevím co ti psát. Je toho tolik a zároveň nic. Nemohu se rozhodnout co je důležitější, na jazyk se mi derou tuny slov, že je nedokážu poskládat do vět, natož se rozhodnout, která mám napsat a všechny je napsat nemohu.
Končím tedy tento dopis a loučím se s tebou má drahá,
Alex.
Odložil jsem pero a pergamen úhledně sroloval. Zvedl jsem se od stolu a došel do kuchyně. U dřevěného stolu seděl posel. Beze slova jsem mu podal dopis. Povzbudivě se na mě usmál a odešel z domu.
"Pozdravuj krále a královnu!" stihl jsem za ním ještě zavolat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 All All | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 18:11 | Reagovat

Nádherný!!! :O :)

2 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 17. února 2013 v 15:36 | Reagovat

"Je toho tolik a zároveň nic." Ách, to je krásné :'). Psaní formou dopisů ti jde :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama