Druhá šance - Kapitola druhá

24. listopadu 2012 v 0:37 | Deny |  Druhá šance
Zjistila jsem, že je to už měsíc a pár dní co byla zveřejněna první kapitola a proto tedy zveřejňuji i druhou, kterou mám napsanou už poměrně dlouho (možná, že ještě ze dne, kdy byla zvřejněna první kapitola, kdo ví :D).
Domnívala jsem se, že je kratší, ale má 3 celé A4 + pár řádků na 4. A4
Pokud se tedy rozhodnete číst, přeji příjemné čtení.

Kapitola druhá


Batoh jsem si přehodila přes rameno a mířila směrem ke třídě. Vystoupala jsem schody do prvního patra a zahnula doprava. Ještě než jsem vešla do tříd, slyšela jsem hukot a křik. Vešla jsem a nevzrušeně šla ke svému místu. Položila jsem batoh na stůl a začala z něj vyndávat učení na první hodinu.
"Ahoj!" ozvalo se vedle mě. Ty dva hlasy bych poznala kdekoliv.
"Lenko! Miri!" vykřikla jsem a otočila se na ně. Usmívali se, stejně jako já.
"Ach bože, já se o tebe tak bála! Tohle mi nesmíš dělat!" začala mě kárat Miri. Snažila se o vážný výraz, ale moc jí to nešlo, navíc v očích jí stále pohrával úsměv.
"Och promiň, moc mě to mrzí," nasadila jsem nešťastný výraz a dělala, jak mě to mrzí, ale moc mi to nevydrželo a za chvíli jsme všechny tři vybuchli smíchy.
"Ale stejně, už aspoň věříš na ten pátek třináctýho?" ušklíbla se Lenka.
"Mhm, ne," vyplázla jsem na ní jazyk.
"Emo!" přiřítil se k nám Radek, odstrčil Miri s Lenkou a pevně mě objal.
"Taky tě zdravím," usmála jsem se a také ho objala. Byl to můj nejlepší kamarád, už od první třídy.
"Cos to tomu chudákovi psovi udělala, že tě tak zřídil?" pustil mě a usmíval se.
"Nic," nevinně jsem se na něj podívala.
"Jasný, ti tak budu věřit," smál se.
"Si nevěř," ušklíbla jsem se. Otočila jsem se zpět k lavici a dorovnala si to učení.
Radek pak odešel za klukama. Posadili jsme se s Miri a Lenkou na stůl a povídali jsme si. Museli mi říct všechno o co jsem přišla v době mojí nepřítomnosti.
"Á hele kdo se nám vrátil," přistoupila k nám Silvie a vyrušila nás tak z rozhovoru. Posměšně se na mě dívala. Všichni ve třídě na nás upřeli své pohledy a zmlkli, slyšet byl jen šum, jak si navzájem šeptem něco povídali.
"Víš, že si nám tu chyběla, Emo? Nebyl tu nikdo, kdo by nás rozesmál tou svou trapností," smála se Silvie. Ve třídě zazněl smích.
Měřila jsem si ji vražedným pohledem.
"Ty jsi mi taky chyběla, vlastně jsem se bála, že to bez někoho jako jsi ty moc dlouho nevydržím, taková namyšlená nána, jako jsi ty se totiž jen tak nevidí," vyjela jsem na ní hlasitým a sebevědomím hlasem. Netušila jsem, kde se ve mně to sebevědomí bere a trochu jsem sama sebe zaskočila. Ve třídě zavládlo naprosté ticho, všichni na mě zírali. Dokonce i Lenka s Miri a Radkem.
"Tady se nám někdo pěkně rozjel," Silvie se snažila zachovat nevzrušený výraz, ale nedařilo se jí to. Bylo vidět jak je zaskočená a naštvaná. Z očí jí šlehali blesky.
"Jo, ty," ušklíbla jsem se.
"Oh, si hraješ na drsňačku a myslíš, si jak si úžasně drsnáá co? Ale to tě asi zklamu, nejsi, tak zmlkni a přestaň se ztrapňovat, ano?" byla ještě zaskočenější a z hlasu se jí pomalu vytratilo sebevědomí a zazněla v něm spíše začínající hysterie. Cha, hysterka.
"Jediná trapná jsi tu ty!" ozval se spolužák a vybuchl smíchy, celá třída ho napodobila. Asi poprvé v životě se nikdo nesmál mě, ale naopak Silvii, smály se dokonce i její "kamarádky", které ji věčně následovali a poslouchaly, i teď postávaly za ní. Sebevědomě jsem se usmála. Sice jsem pořád nevěděla, kde se ve mně vzala ta odvaha se jí bránit, ale to mi na náladě neubralo, spíše naopak.
Silvie, která nebyla zvyklá na to, aby se někdo smál jí. Ze sebe vydala zavrčení.
"Jdeme!" poručila svým "kamarádkám" a vypochodovala ze třídy. Ty dvě se přestaly smát, podívaly se po sobě a poslušně, jako nějací pejsci, ji následovaly.
"Dobře ty," přistoupil ke mně Štěpán a usmál se na mě tím svým kouzelným úsměvem, při kterém odhalil své perfektní bílé zuby. V jeho nádherně modrých očí, se zračilo pobavení. Rukou odhodil pramínek delších, tmavě hnědých vlasů, který mu spadl do obličeje. Vypadal úžasně. Netušila jsem co mu odpovědět.
"Uhm, díky," stydlivě jsem ze sebe vymáčkla. Ach bože, co jsem to zase řekla? Emo, Emo, Emo! Sakra proč musíš být tak zatraceně blbá?
Krátce se mi podíval do očí a pak odešel někam jinak. Dívala jsem se za ním a povzdechla si. Lenka s Miri se na mě dívaly a smály se. Střelila jsem po nich pohledem.
***
Chytla jsem za kliku a otevřela dveře, vešla jsem do domu a nohou strčila do dveří tak, aby se zavřely.
"Emo, přezuj se, dones si batoh do pokoje a pojď sem!" zavolala na mě máma z obývacího pokoje, když jsem si zouvala boty. Vzala jsem si na nohy růžové pantofle. Vyběhla jsem po schodech do prvního patra, proběhla jsem menší halou a vběhla do svého pokoje, batoh jsem hodila na zem vedle postele a utíkala za mámou do obýváku. Vběhla jsem tam a zarazila se.
Máma seděla v křesle a na sedačce, která byla vedle něho, seděli dva lidé, zřejmě středního věku, muž a žena. Netušila jsem co jsou zač.
"Dobrý den," pozdravila jsem nejistě. Usmáli se na mě a také mě pozdravili.
"Emo, tohle jsou pan a paní Klenovi, to oni tě našli a přivolali záchranku," usmála se na mě.
"Musím, říct, že už vypadáš mnohem lépe, než když jsme tě našli," usmála se na mě paní Klenová a prohlížela si mě.
"Eh, děkuji," usmála jsem se na ni.
"Emo, co kdyby ses posadila?" podotkla máma. Sedla jsem si tedy do druhého křesla, naproti tomu prvnímu.
Klenovi se zdáli, jako velmi milí lidé. Ptali se mě na různé věci. Né, že bych z toho byla nadšená, ale co jsem asi tak měla dělat, že.
***
"Myslím, že už je čas jít," prohlásila paní Klenová a začala se zvedat, pan Klen ji napodobil.
"Určitě?" ptala se máma a zvedla se také. I já se zvedla.
"Jistě, tady Ema si určitě ještě bude muset udělat úkoly a nechce otravovat," pan Klen po mě hodil pohledem.
"Neotravujete!" odporovala máma, "Jak byste mohli? Dlužím vám za život své dcery!"
"Myslím, že tak by se zachoval asi každý. Navíc, nebýt té kočky, co nás k Emě zavedla by jsme ji asi ani nenašli," poznamenala paní Klenová.
Zatímco probíhal tenhle rozhovor, došli jsme až ke dveřím. Otevřela jsem a počkala než všichni vyjdou. Pak jsem vyšla já. Dveře jsem nechala otevřená.
"Ach bože! To je ta kočka!" vykřikla paní Klenová a ukazovala na kočku, sedící na plotě, pan Klen jen přikyvoval. Všichni jsme se zastavili.
"To je ona?" udiveně a okouzleně jsem se na kočku dívala. Byla nádherná. Měla zrzavou srst a velice výrazné modré oči.
"Jo, to je ona," přikývl pan Klen.
Z ničeho nic jsem pomalu vykročila směrem k ní. Nad ničím jsem nepřemýšlela. Došla jsem až k ní, natáhla ruku a pohladila ji. K mému překvapení neutekla a upřela na mě ty pronikavé oči.
"Co to děláš?" zašeptala naštvaně matka. Ignorovala jsem ji. Pravdou bylo, že sama jsem to nevěděla.
Znovu jsem si kočku pohladila. Ani se nehnula. Začala jsem ji hladit a ona se na mě jen dívala, za chvíli začala spokojeně příst. Usmála jsem se a opatrně ji vzala do náruče, nepřestávala jsem ji hladit. Otočila jsem se a šla zpátky k mámě. Ta na mě jen výhružně koukala.
"Mami," začala jsem, ale nemusel a jsem pokračovat, bylo jí jasné co chci říct.
"Ne nemůžeš si ji nechat! A okamžitě ji polož! Co když má blechy?" zlobila se.
"Ale mami! Vždyť tý kočce taky vděčím za život a už jen tím, že dokázala Klenovi přivést ke mně, dokazála, že je inteligentní! No tak prosím!" upřela jsem na ni co nejprosebnější výraz.
"Já s ní souhlasím," mrkl na mě pan Klen a usmál se.
"Adame," pokárala ho paní Klenová, "do tohohle se nepleť! Nic ti do toho není."
"Prosím," zašeptala jsem směrem k mámě. Povzdechla si a já věděla, že mám vyhráno.
"No tak dobře," prohlásila, "Ale budeš se o ni řádně starat!"
"Jistěže budu! Díky mami! Jsi nejlepší!" zářila jsem štěstím.
"A jak jí budeš říkat?" podívala se na mě paní Klenová. Ani chvíli jsem nad odpovědí nepřemýšlela.
"Alkemi," prohlásila jsem. V životě jsem to jméno neslyšela, ale cítila jsem, že to je to pravé.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 terezka66 terezka66 | Web | 24. listopadu 2012 v 0:49 | Reagovat

moc hezké, jsi opravdu nadaná :)

2 Danielio Danielio | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 20:32 | Reagovat

veľmi dobre napísané, dúfam že tak aj budeš pokračovať ;)

3 Shayla Shayla | Web | 25. listopadu 2012 v 9:06 | Reagovat

To je fakt dobrej příběh,obdivuju lidi,co dokážou napsat takhle dlouhé kapitoly.

4 DeMi DeMi | Web | 17. února 2013 v 19:50 | Reagovat

Skvělý! Tohle fakt žeru :D Další kapitola? že by? :)

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 27. března 2013 v 15:22 | Reagovat

Ahhhmmm... Ten Štepan... Nebolo tam o ňom veľa ale je my sympatický. Ešte o ňom budeme počuť, všakže? *fanatický pohľad pubertiačky, ktorá si vyhliadla svoj idol storočia*
No faj fajn fajn, tak pekne po poriadku. Veľmi pekná poviedka. Dejovo k tomu nemám čo dodať, je to ešte len druhá kapitola že? :) Ale zatiaľ to vyzerá sľubne. Musím povedať, že ma zaujala. Možno to bude tým štýlom písania, ktorý máš krásny, čistý a plynulý. Na blogoch nájdeš veľa rádoby písalkov, no dostať sa ku kvalitnému čítaniu ako je toto, sa dá len veľmi ťažko. Vážne skladám klobúk pred tým, ako krásne a nenútene štylizuješ vety. Je to celistvé, tie opisy krásne dotvárajú atmosféru a všetko to je nakoniec neskutočne živé. A tá mačka... Zamilovala som sa do nej na prvý pohľad :) To ako sa Ema v jej prítomnosti správala mi prišlo zvlášne, také záhadné a... No, povedzme, že sa začína tajomná zápletka. Som zvedavá, ako bude pokračovať. Želám veľa pekných nápadov, nech ťa múzy kopú a pokračovanie pribudne čo najskôr. Ja si idem prečítať ešte niečo z tvojej dielne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama