Princezna - Kapitola první

21. října 2012 v 19:29 | Deny |  Princezna

Konečně jsem napsala tu první kapitolu do soutěže příběh pro pronceznu. Heh, je to kravina, ale alespoň něco.
Nutno poznamenat, že jsem se trochu isnpirovala samotným názvem, že :D
Mělo to být na téma pád a mám pocit, že to od něj dost odskočilo...
Příjemné čtení! :D

Kapitola první

Téma: Pád

Posadil jsem se ke stolu, vzal jsem psací pero a namočil ho do skleničky s inkoustem. Podíval jsem se na pergamen. Přiložil jsem pero k papíru, nadechl se a začal psát.
21. dne 113. podzimního času*
Má drahá princezno.
Dnes je to rovných pět let. Pět let od chvíle co jsem tě viděl naposledy, aniž bys spala.
Vzpomínáš si ještě?
Bylo krásné podzimní ráno, venku pofukoval teplý větřík. Běhali jsme spolu venku ve vaší zahradě. Rozhazovali jsme hromady listí, které zahradničtí učňové pod dohledem svého učitele tak pracně shrabali na hromadu. Smáli jsme se a prostě byli šťastní.
Měla jsi tehdy patnáct let, já šestnáct. Znali jsme se již od dětství, vyrostli jsme spolu. Toho rána jsme vyváděli, jako malé děti, přesně jako před osmi lety.
Celou tu dobu jsme nebyli sami. Neustále s námi pobíhali i naši dva pejsci, kteří ten den slavili jeden, rok. Ty jsi měla hnědou pudlici Daisy, která neustále nosila kolem krku uvázanou růžovou mašli, já černého pudlíka Marečka.
Oba jsme k nim přišli přesně rok předtím. Kochali jsme se koňmi, pobíhajícími v ohradě, když tu začal hrozný déšť. Do hradu to bylo daleko a tak jsme se schovali u Teodora, který měl svůj dřevěný domek, kousek od ohrady. Teodor se staral o stáje a vše s nimi společné. Vítal nás s úsměvem, uvařil nám čaj a povídal nám o tom, že jeho pudlice Pavlínka, má čtyři krásná štěňátka. Okamžitě jsi je musela vidět. Na první pohled jsi se zamilovala právě do hnědé pudlice, mě padl do oka jediný černý pudlík. Teodor nám je s radostí nabídl, ty jsi ji bez rozmýšlení přijala, já chvíli váhal, ale nakonec jsem také kývnul. Pojmenoval jsem ho Marek a ty ji Daisy. Každý den jsme za nimi chodili. Já o Marečkovi řekl doma hned, našim to nevadilo, to ty jsi se bála a vaši se o Daisy dozvěděli, až když jsi si ji přinesla domů do hradu. Vím, že jsi se kvůli ní s rodiči pohádala, hned jsi přišla za mnou, brečela jsi, své rodiče jsi milovala a hrozně tě to mrzelo.
Ale vraťme se k tomu dni před pěti lety, ne před šesti.
Když o tom tak přemýšlím, mám pocit, že ty 21. dny podzimních časů, bývaly vždy něčím zvláštní. Hmm.
Celý den byl hrozně fajn, jako vždy jsme byli spolu. Ale ten večer se to všechno zkazilo.
Běžela jsi do zadní části zahrady. Já tam nikdy nebyl, ale utíkal jsem za tebou. Dovedla jsi mě ke studni, která tam stála. Vypadala magicky. Nakláněla jsi se nad její hladinu a snažila se dohlédnout dolů. Nedohlédla jsi. Naklonila jsi se tedy trochu víc a to bylo ono. Neudržela jsi rovnováhu a přepadla. Snažil jsem se tě zachytit, ale nepovedlo se. Začal jsem křičet, utíkal jsem pro pomoc, ihned někdo přiběhl. Volali jsme na tebe, ale ty jsi neodpovídala. Kdosi přinesl žebřík a slezl dolů, nahoru přinesl tvé bezvládné tělo. Dýchala si, ale probudit tě nešlo.
Pohled na tvé bezvládné tělo jsem neustál. Byla jsi promočená, tvé vždy nádherné plavě vlasy se ti v tu chvíli lepili k obličeji, téměř rovné. Kdybys to viděla byla bys nadšená, vždy jsi chtěla rovné vlasy.
Svezl jsem se vedle studny a zády se opřel o chladný kámen, který mě studil do zad. Po tvářích se mi začali kutálet slzy. Nevěděla jsi to, ale já tě miloval.
Donesli tě do tvého pokoje, položili tě do postele. Starali se o tebe, věřili, že se probudíš. I já v to věřil.
Odmítal jsem se od tebe hnout i na jediný krok, neustále jsem seděl na stoličce, vedle tvé postele a díval se na tebe. Nemohl jsem odejít. Nosili mi tam jídlo i pití, ale já nedokázal jíst, ani pít.
Po dvou dnech, mě od tebe násilím vyvedli. Vzpíral jsem se, ale bylo to k ničemu, byli silnější. Zavřeli mě do pokoje, když mě o týden později pustili, už jsi tu nebyla. Řekli mi, že tě odvezli pryč, že to bylo pro dobro všech.
V ten den jsem ztratil veškeré naděje. Neustále jsem odmítal jíst a pít, necítil jsem žízeň, ani hlad. Myslel jsem jen na tebe, na tvé šťastné oči, na tvůj úsměv, smích, hlas, na tvé rty a oči… Milionkrát mi říkali, že to tak už dlouho nemohu vydržet, ale mě to bylo jedno. Bez tebe jsem neměl chuť žít.
Když jsem, ale viděl nešťastný výraz rodičů a sestry, uvědomil jsem si, že nemohu zemřít, nemohu je opustit, nesmím jim způsobit, takovou bolest, jakou jsem zažíval já. Snažil jsem se zase začít normálně fungovat. Ze začátku se mi nedařilo, ale já to musel zvládnout.
Nakonec jsem se naučil žít i s tou příšernou dírou v srdci, kterou tam mám doteď.
Tví rodiče a členové královského dvora se přestěhovali k tobě. Já s mou rodinou jsme se přestěhovali do malé vesničky.
No a proč jsem se rozhodl ti napsat? Dnes, po pěti letech mi přišel dopis, teď se mi rozhodli oznámit, kde tě naleznu. Ta rána v srdci se zase začala zvětšovat, nikdy nezmizela celou dobu s ní žiju, ale teď se opět zvětšuje. Prý si se neustále neprobudila.
Posílám tedy tenhle dopis s tím, aby ti ho přečetli. Vím, že to nejspíš neuslyšíš, ale nemůžu si pomoct.
S láskou (a dírou v srdci),
Alex
Po tvářích mi opět stékaly slzy. Tak moc mi chyběla. Zvedl jsem se od stolu, odložil pero, sroloval jsem pergamen a převázal ho modrou mašlí. Pohladil jsem Marka, který na mě dorážel, otřel si slzy z tváře a došel za poslem, který mi tu zprávu o ní přivezl.
"Prosím, zařiďte, aby jí to přečetli," zašeptal jsem k poslovi, když jsem mu úhledně srolovaný pergamen podával, pak jsem se beze slova vrátil zpět do svého pokoje. Usadil jsem se na postel, Marek na ni vyskočil a překulil se na záda. Bezmyšlenkovitě jsem ho začal drbat na břichu.

Vysvětlivka: *podzimního času = nacházíme se v nějaký čarovný zemi, kde nemají roky, ale vždy jeden rok, je jedno roční období, který trvá asi 3 naše měsíce :D a každý ten čas počítají zvlášť takže to je např. 1. Jarního času, 1. Letního času, 1. Podzimního času, 1. Zimního času, 2. Jarního času atd.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 *-* Beďar *-* Beďar | Web | 21. října 2012 v 19:36 | Reagovat

koukám že ráda píšeš:)
máš to tu pěkně útulné:)
asi se ti daří:) mě právě vůbec,  a byla bych ráda za tvou návštěvu a názor k prvnímu článku;)

2 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 22. října 2012 v 18:24 | Reagovat

Povedlo se ;-) Upřímně se těším n další měsíc a další kapitolu :-D

3 Natali Natali | Web | 23. října 2012 v 20:31 | Reagovat

Tak to vypadá zajímavě, těším se na pokračování. ;) Líbí se mi ten nápad s jiným systémem měsíců ;)

4 Aravis Aravis | Web | 24. října 2012 v 14:52 | Reagovat

Wow vypadá to zajímavě :) PPP se taky účastním, ale zveřejním to až po vyhodnocení... :D Až budu vědět jak to bude pokračovat ;) :D
Moc se ti to povedlo. Když to vidím, začínám pochybovat o své účasti... :O :D

5 Deny Deny | E-mail | Web | 24. října 2012 v 22:57 | Reagovat

[2]: Nom, děkuju

[3]: Taky díky

[4]: Tvoje dílo si pak určitě přečtu. A hele, o účasti nepochybuj, myslim, že to určitě budeš mít lepší než já. Já mám pocit, že se mi to moc nepovedlo a některý části jsem musela několikrát přepisovat :D

6 All All | 25. října 2012 v 17:18 | Reagovat

No jééé! Musím říct, že mě to mile překvapilo, je to dojemný, krásně napsaný... suprovej nápad. Zkrátka už se nemůžu dočkat další části!! :)

7 Denise Brooks Denise Brooks | Web | 17. února 2013 v 15:31 | Reagovat

Moc se mi líbí styl, jakým píšeš. Poprvé jsem k tobě zavítala na povídku Dcera smrti, jen škoda, že nezveřejňuješ a nepíšeš ji dál, snad se k ní někdy vrátíš, protože mě upoutala. :-)
A co se týče této povídky, zatím se mi taky moc líbí, obdivuju tvoje názvy, protože mě to nikdy nejde vymyslet xD :).

8 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 21. února 2013 v 15:09 | Reagovat

to je zajímavý. jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama