Druhá šance - Kapitola první

20. října 2012 v 15:02 | Deny |  Druhá šance
Ták, konečně je to tu ^^ A že to trvalo! :D Přes měsíc, pfm! Ono by to bylo dřív, kdybych nebyla takovej génius ^^" No jako, už to mám napsaný celkem dlouho, ale furt, že to budu muset dopsat no a dneska si to teda otevřu s tim, že to konečně dopíšu, no a co nakonec zistim? Áno, že to už dopsat nepotřebuju, že to je hotový twl! Ale tak, aspoň jsem tam opravila pár věcí. Není to nijak extra a mám pocit, že se mi tam často opakují slova. Ale tak, každá povídka nemůže být posvícení, že.

Kapitola první


Probudila jsem se a rozhlížela se po místnosti. Stěny byli vymalovány světle oranžovou barvou, ležela jsem na nějaké né moc pohodlné posteli, ta měla z každé strany malý noční stolek, naproti ní byla dřevěná skříň. Otočila jsem hlavu nalevo, tam se nacházelo okno přes které jsem viděla ven, byla tmavá noc. Netušila jsem, kde a proč jsem. Poslední co jsem si pamatovala byla nesnesitelná bolest.
Dveře se otevřeli a dovnitř vešla mladší žena. Podívala se na mě a když uviděla, že jsem vzhůru, usmála se.
"Dobré ranko ospalče," pozdravila mě, "ihned dojdu pro tvou matku." Odešla z místnosti a za chvíli do ní vlítla celé netrpělivá matka.
"Emo!" vykřikla, když vběhla do místnosti. Doběhla ke mně a začala mě hladit a líbat na čelo, vypadal šťastně.
"Mami?" nejistě jsem se na ní dívala.
"Ano?" přestala se hýbat a jen se na mě dívala, v očích jí pohrávalo štěstí, úleva a láska.
"Kde to jsem? Co se stalo?"
"Oh zlatíčko, jsi v nemocnici, ošklivě tě pokousal nějaký pes," řekla a ústa stiskla do úzké čárky. V očích se jí náhle objevil příšerný smutek. Cítila jsem, že mi něco neřekla.
"A?" podívala jsem se na ni.
"A je zázrak, že jsi to přežila…," nechtěla to říkat, ale věděla, že lhát mi nemá cenu.
V tu chvíli se mi všechno vybavilo. Všechna bolest, utrpení, ale i myšlenky. Byla jsem připravená zemřít, tak jak to, že žiju? Zatočila se mi hlava.
"Emo? Emo! Jsi v pořádku?!" zhrozila se máma, která očividně poznala, že vše není v pořádku.
Opatrně jsem přikývla: "Jo je, jen se mi trochu zatočila hlava."
***
"Tak už pojď," netrpělivě jsem čekala než matka dokontroluje, že v nemocničním pokoji nic nenechala. Podívala se na mě. Stála jsem a nedočkavě postávala u dveří. Nemohla jsem se dočkat až odsud vypadnu.
"Tak fajn, snad tu nic nezůstalo," usmála se na mě. Společně jsme se vydali ven z pokoje a z nemocnice. Byla jsem nadšená.
Po těch pěti dnech v nemocnici mě konečně pouští domů! Domů!
Jakmile máma odemkla auto naskočila jsem do něj. Máma vedle mě položila tašku a sama nasedla na místo řidiče. Nastartovala a my konečně opravdu mířili domů.
Ačkoliv jsme domů nejeli ani třicet minut, měla jsem pocit, jako bychom jeli hodiny, každá minuta se mi vlekla. Sledovala jsem míhající se okolí, kterým jsme projížděli a netrpělivě podupávala.
"Emo, už tam skoro jsme, tak laskavě nech toho dupání," kárala mě máma. Ignorovala jsem ji a dál si podupávala.
"Emo, ale vážně!" zvýšila hlas matka. Otráveně jsem přestala.
"ŠKOLA! UŽ JSME SKORO DOMA!" vykřikla jsem náhle a nalepila se na okýnko.
"Nemusíš tak ječet," poznamenala máma.
Usmívala jsem se jak debil a každým okamžikem byla šťastnější. Nikdy, ale opravdu nikdy, bych nevěřila, že budu tak nadšená, že uvidím školu.
Za několik minut jsem konečně uviděla i náš dům. Jakmile auto zastavilo, otevřela jsem dveře a vyběhla k domu. U dveří jsem se, ale zarazila. Bylo zamčeno. Otočila jsem se a sledovala mámu jak jde ke mně a usmívá se.
"No ták, rychléééjc," snažila jsem se ji přimět zrychlit, ale nepovedlo se.
Došla ke mně, uhnula jsem od dveří tak aby mohla odemknout. Odemkla, já na nic nečekala a okamžitě jsem prudce otevřela dveře a vřítila se do domu, div jsem mámu nepovalila. Kašlala jsem na přezouvání a celá nadšená rychle vybíhala schody.
"Emo!" volala za mnou máma, ale to už jsem vyběhla poslední schod. Ještě jsem zaslechla, jak si povzdechla a usmála jsem se.
Vběhla jsem do pokoje a prudce se zarazila. Rozhlížela jsem se kolem a byla naprosto šťastná. Dívala jsem se do velkých prosklených dveří na balkon, kterými přes lehce namodralý průsvitný závěs, pronikaly dovnitř sluneční paprsky. Napravo od dveří na balkon byla velká postel se světle modrým povlečením a u ní skleněný noční stolek. Na druhé straně pokoje se nacházely skříně, police s knížkami, psací stůl na kterém ležel černý Notebook, vše bylo ze světlého dřeva. Nesmím zapomenout ani na poličku s barvami, štětci, paletou, která byla vedle stolu. Pak tam byla dřevená, no něco jako police, neumím to popsat, na které byla velká televize a v té "polici" byl DVD přehrávač, vedle byly na zemi boxy na CD a DVD. Naproti televizi byla ještě pohovka, bílé barvy a mezi ní a televizí ležel chlupatý, světle modrý koberec. Na jedné ze skříní byl umístěn CD přehrávač s rádiem. Dvě sousední stěny byly vymalovány světle modrou barvou a další dvě, světlounce šedou, téměř bílou barvou, na jedné stěně byly všemožné plakáty. Zem pokrývala světlá dřevěná podlaha. Milovala jsem to místo. Znala jsem každý centimetr tohohle pokoje a přesně jsem věděla kde co je.
Praštila jsem sebou na postel a zhluboka jsem se nadechla. Šáhla jsem vedle sebe, nahmatala plyšovýho medvídka, kterého jsem měla již od dětství, přitáhla si ho k sobě a objala ho. Byla to taková úžasná změna, být konečně doma, kde jsem to znala a kde jsem se cítila opravdu v bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 Kyuu Kyuu | Web | 20. října 2012 v 21:15 | Reagovat

Bože to je fakt něco ^^ *-* moc se mi to líbilo ;)

2 Yori Yori | 20. října 2012 v 21:16 | Reagovat

Takové nadšení , že po pěti dnech jede domu :D ani se nedivím , sama nemocnici nenávidím ,a le pomáhá mno :3 úžasná kapča ;D

3 Natali Natali | Web | 21. října 2012 v 11:08 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi napsala pokračování, prolog mě totiž fakt zaujal ;) Už se těším, jak se bude příběh vyvíjet! :)

4 Deny Deny | E-mail | Web | 21. října 2012 v 11:10 | Reagovat

[1]:

[2]: Děkuju

[3]: Já jsem taky ráda :D

5 Aravis Aravis | Web | 21. října 2012 v 19:16 | Reagovat

Její nadšení mi připomíná to moje, když se po měsíci vrátím od babičky domů. Domov, sladký domov... :)
Kapitola se ti povedla, těším se na další :))

6 Vicky Vicky | Web | 16. listopadu 2012 v 16:45 | Reagovat

působivá povídka, je to skvělý nápad! :D Při mých smůlách bych takovou kočku darující život potřebovala :D A na další kapitolku se moc těším, doufám, že budeš pokračovat ;) Je to nadějné! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama