Opuštěná

1. září 2012 v 19:18 | Deny |  Píšu píšu do písku, aneb pokusy o prózu
Ták a je to tu! :D Konečně slíbená povídka na TT.
Není nic moc a je to ejdna z mích slabších prací.
Hrozně děkuju Sardě, která si přečetla první verzi a která mi řekla co všechno potřebuju poupravit a že si přečetla i tu druhou verzi :D Kujů ^ ^ xD
Mno a teď se můžete dát do čtení xD.


"Je konec," pravil. Ztuhla jsem a zírala na něj.
Seděl tam a delší hnědé vlasy mu padali do uhrančivých zelených očí. Ruce měl položené na stolku. Na sobě měl volnější bledě modrou mikinu, černé úzké džíny a bílo-modré tenisky. Vypadal úžasně.
Teprve po chvíli mi došel význam těch slov a zabodl se mi přímo do srdce, naplnil mi hlavu a já nebyla schopná mluvit. Jen jsem tam tak seděla a zírala na něho. Z jeho výrazu nebylo nic poznat.
"El…," náhle se na mě díval omluvným pohledem.
"Co-cože?" podařilo se mi vykoktat. Do očí se mi hrnuli slzy.
"Prostě je konec," řekl tiše. Slzy mi začaly stékat po tváři. Chvíli jsem na něj ještě zírala a pak se z ničeho zvedla od stolu a vyběhla z kavárny. Bylo mi jedno, že jsem málem porazila servírku, která nám zrovna přinesla naši objednávku.
Vyběhla jsem a běžela dál rušnou ulicí, stěží jsem přes slzy viděla na cestu. Náhle jsem do někoho narazila. Byl vysoký, zvedla jsem hlavu a couvla.
"Pa-pardon," vykoktala jsem, zase jsem začala utíkat. Utíkala jsem známou cestou, ale nevnímala jsem ji. Chtěla jsem být co nejdříve doma.
Konečně jsem doběhla k domu, vytáhla klíče a pokusila se odemknout. Ruce se mi třásly a já s tím měla problémy. Konečně se mi to povedlo. Otevřela jsem a vběhla dovnitř, zabouchla jsem za sebou a běžela do svého pokoje. Kašlala jsem na přezutí a podobný věci.
Vběhla jsem do svého pokoje, praštila sebou na postel a plakala. Přitáhla jsem si k sobě starého plyšáka, kterého jsem měla již od dětství, v objetí jsem si ho přitiskla k obličeji. Plakala jsem, plyšák byl za chvíli celý mokrý od mích slz. Posadila jsem se a dál si ho tiskla k sobě, tentokrát k hrudníku.
Se slzami v očích jsem se rozhlížela po svém pokoji. Světle růžové zdi, chlupatý růžový koberec ve tvaru srdce uprostřed pokoje, plakáty princezen od Disneyho a Hanny Montany, monitor počítače polepený samolepkami S W.I.T.C.H. a Winx clubem, skříně, postel a stůl v bílých barvách. Všechno jsem to nesnášela, jako malé se mi to líbilo, ale vyrostla jsem, už dlouho jsem chtěla pokoj předělat, ale naši na to neměli peníze. Jenže najednou jsem si uvědomila, jak moc to všechno miluju. Bylo to naprosto známé, vyrostla jsem tu a měla tu tolik vzpomínek. Podívala jsem se na jednu skříň a uviděla fixou načmáranou čáru, kterou jsem tam načmárala jako malá. Ten pokoj mě alespoň trochu uklidňoval, ale mou bolest nezmenšoval.
Tak moc jsem ho milovala. Doufala jsem, že mi za chvíli zavolá a řekne, že to nemyslel vážně, doufala jsem, že se teď probudím, že to byla jen příšerná noční můra, ale ani jedno se nestalo.
***
Někdo zazvonil na zvonek. Vyšla jsem ven a dívala se, kdo to zvoní. Stál tam on. V celé své kráse. Usmíval se na mě. Nevěřila jsem vlastním očím. Rozeběhla jsem se k němu a objala ho. Přitiskl si mě k sobě. Obličej mi zabořil do vlasů. Plakala jsem štěstím. V jeho objetí jsem se zase cítila silná a nezranitelná.
"Miluju tě,"zašeptal. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě.
"I já tebe."
Podíval se na mě, sklonil se ke mně a rty se přibližoval k mým. Už jsme se rty pomalu dotýkali, když v tom začal mizet a já se probadala do tmy. Zpanikařila jsem. Křičela jsem, ať nemizí, ať mě tam nenechává. Zmizel a já se ocitla uprostřed černočerné nicoty. Padla jsem na kolena a vzlykala. Opět mě opustil a já už to nezvládala.
S křikem jsem se probudila a zírala na strop svého pokoje. Posadila jsem se. Od oné chvíle uplynul už měsíc a já pořád trpěla, většinu času jsem trávila zavřená ve svém pokoji.
Zase se mi vybavili všechny ty chvíle s ním. Chyběl mi, chybělo mi jeho objetí, jeho vůně, jeho doteky, jeho polibky…
Do očí se mi zase hrnuli slzy. Zaťala jsem pěsti.
"Ne!" přikázala jsem si v duchu. "Už pro něho nebudu plakat, byl součástí mého života, ale už není. Musím se s tím smířit. Skončilo to. Odešel ode mě. A já se musím vzpamatovat. Nemůžu pořád žít minulostí. On přece není jediný na světě, přijdou další kluci. Další láska, další štěstí, další úžasné chvíle, ale také další zklamání. To všechno k životu patří. Nebudu se dál zabývat minulostí. Musím jít dál a také půjdu…" s těmi myšlenky jsem si opět lehla a plná odhodlání usnula klidným a bezesným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 Danielio Danielio | E-mail | Web | 1. září 2012 v 20:18 | Reagovat

Podľa mňa si to napísala dobre, bolo to krátke, k veci a malo to... napíšme že zaujímavý dej... :D

2 Sarduš Sarduš | 1. září 2012 v 21:35 | Reagovat

Není za co a hele, tak hrozná jsem nebyla! :DD

3 Deny Deny | E-mail | Web | 2. září 2012 v 9:25 | Reagovat

[1]: No hele, ono, když si přečteš nějakou jinou povídku, tak uvidíš že sem napsala i lepší věci :D

[2]: Ale je a hele nikdo neřek že si hrozná ._. Ty nejsi hrozná D:

4 Sarduš Sarduš | 2. září 2012 v 10:45 | Reagovat

[3]: Jsem jen si to zatim nepostřehnula muhehé xD

5 Deny Deny | E-mail | Web | 2. září 2012 v 10:57 | Reagovat

[4]: Nejsi :'D

6 Vera Vera | Web | 2. září 2012 v 17:09 | Reagovat

Moc hezky napsané! :)
rozchody nejsou vůbec pěkný, ale v životě to potká snad každého. Jednou nebo dvakrát, ale důležité je (jak řekla hlavní hrdinka) nežít v minulosti a postavit se zase na nohy. Jistě potká někoho dalšího :)

Hodně se mi líbilo to s tím pokojem :D

7 Debbie Bee Debbie Bee | E-mail | Web | 3. září 2012 v 14:22 | Reagovat

Wow... to je geniální :)

8 Domča Domča | Web | 8. září 2012 v 21:47 | Reagovat

Veľmi pekné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama