Literární soutěž: Píšeme s citáty - Zadání druhého kola + Vyhodnocení prvního kola

7. září 2012 v 20:30 | Deny |  Literární soutěž: Píšeme s citáty
Ták i přes menší potíže a se skoro týdením spožděním vám přináším vyhodnocení prvního kola + zadání kola dalšího.


Jako první vám teda zadám další citát a ten zní:

"Je lepší být nenáviděn proto jaký jsi, než být milován pro to, jaký nejsi."

Doufám, že jsem vybrala něco na co jde velmi dobře psát :')

Mno a teď vyhodnocení prvního kola. Povídky mi dorazili pouze čtyři, ale tak lepší než nic C: A všechny povídky byli překrásné.
Tak tady to máte:

Yume
Don't cry
"Takže..je..konec ?" zašeptala a podívala se na něj s očima plnými slz. Nedokázala tomu uvěřit, že by zrovna on mohl udělat něco tak podlého. Jemu však byli její slzy ukradené. Jen pokrčil rameny, dal si ruce do kapes a zamíříl ven. Zapotácela se a usedla na bednu. V ten moment se otevřeli dveře. Dovnitř vpochodoval muž a za ním cupitala nějaká blonďatá nádhera.
"Hele nemačkej ty šaty nejsou zrovna dvakrát levný. Užij si svůj poslední výstup, našel jsem si za tebe náhradu" sdělil jí a blondýna se jenom zazubila. Když odcházeli, ještě se stihla otočit a sdělit jí další šok.
"A tvůj miláček si také našel náhradu a musím říct, ani se mu nedivím" a odcupitala pryč.
Ona dále seděla na bedně, kdo ví s čím. Z očí se jí tekli slzy proudem. Dnešek byl pro ní smolný. Byla obklopena pomluvami a štěstím těch ostatních. Seděla skrčená s hlavou zabořenou do dlaní. Vypadala jako raněný anděl kterému ukradli křídla aby se už déle nemohl radovat ze života.
Chtěl jsem za ní jít, utěšit ji a setřít z jejího obličeje slané slzy a říct, že všechno bude zase v pořádku. Chtěl jsem jí darovat svá vlastní křídla aby se mohla radovat jako předtím, i kdybych měl o veškerou radost přijít já. Mou radostí by se stalo její radostné výskání a zvonivý smích. Usměv na tváři kterým obdarovávala ostatní. Místo toho jsem stál v koutě a pozoroval padlého anděla.
"Minuta" ozvalo se z reproduktorů a já jsem udělal krok směrem k ní. V té chvíli zvedla hlavu a otřela si slzy. Bylo v nich vidět odhodlání mísící se se smutkem. Vstala a pomalými kroky se vydala k zrcadlu. Smyla si rozmazanou řasenku a stoupla si ke vchodu na jeviště. Zazněli první tóny písně a ona nahodila ten překrásný úsměv. Poznal jsem faleš toho úsměvu ale zároveň jsem pochopil že se v ní skrývá bojovnice. Anděl který dokáže lítat i bez křídel. Jako kdybych ji slyšel říkat:
"Život je velké jeviště na kterém musíš hrát.
I když ti srdce krvácí, ty se musíš smát."
Vběhla na jeviště a už jsem jen slyšel její radostný hlas a slova která se mi vryla do paměti:
"If I don't say this now I will surely break
As I'm leaving the one I want to take
Forgive the urgency but hurry up and wait
My heart has started to separate"

Hodnocení: Moc hezká povídka a je mi jedno co tvrdíš ty sama, Yum! :'D I když možná to mohlo být trochu víc rozepsané, třeba si nejsem úplně jistá co že to dělala, zpívala? Hrála divadlo? Newim :D Ale to nevadí ;)
8/10

Sardulinka
"Jsem těhotná," teprve patnácti-letá dívka se podívala přes pracovní stůl na svého otce. Promnul si čelo a pevně se jí zahleděl do očí. S ostrými rysy a krátkými vlasy, v dokonale padnoucím obleku, jež neskrýval jeho atletickou postavu, se zdál dokonalý. Kamila si před ním v jeho dokonalé, honosné pracovně připadala špinavá. Seprané džíny a ušmudlané tričko, nepoddajné špinavé blond vlasy, malá silnější postava. Byla jeho opak, a když před dvěma roky zemřela její máma, stala se v domě vetřelcem. Jen pouhým příživníkem.
"Jsi si jistá?" hlas měl čistý, hrdelní s posledními stopami německého přízvuku. Dívka si skousla spodní ret a přikývla. Měla zpoždění a dva těhotenské testy jí vyšly pozitivně. Otto Spitzner vstal a bez jediného slova odešel z kanceláře. Kamila začala panikařit, dokud nezaslechla, že se vrací s mobilem v ruce.
"Během příštího týdne půjdeš ke gynekologovi, aby to bylo jisté. Když opravdu budeš těhotná, zařídím ti u mého známého potrat," řekl bez jakýchkoli emocí. Nerušeně zapnul počítač a začal pracovat. Diskuze byla u konce, vše se vyřešilo. Jak jednoduché.
O týden později…
Kamila nervózně přecházela po pokoji a každých pět vteřin vrhla pohled na svůj mobil. Měli jí zavolat výsledky testů. Řekla to svému příteli a jedinému možnému otci… Neskrývaně jí řekl, že je jen sprostá děvka, že není jeho a poslal jí na nepěkné místo. Zklamalo jí to, milovala ho. Nikdy by nevěřila, že jí něco takového udělá. Byl její první a jediný…
Už měli volat. Každičkou vteřinu byla dívka víc na nervy. Zastavila se u zrcadla a dívala se na sebe. Vyhrnula si svetr a pohladila si břicho… Zavrtěla hlavou a znovu začala přecházet. Jaké by bylo být matkou? Jaký by byl porod? Tohle jí vířilo hlavou. Telefon zazvonil.
"Dobrý den," dívka si odkašlala.
"Dobrý den, slečno Spitznerová," ozval se v telefonu hlas její gynekologa.
"Jak dopadli testy?" zeptala se okamžitě.
"Jste těhotná slečno -," típla to. Jednoduše to típla. Doktorovy. Povzdechla si. Je těhotná, bude mít dítě… Ne počkat, nebude, půjde na potrat, jak řekl její otec. Vše se vyřeší, vše bude dobré. Rezignovaně se otočila jít říct svému otce tuto "šťastnou" novinku.
A ještě o jeden týden později…
"Je to běžný zákrok, nebojte se," sestřička se usmála a odešla. Za hodinu jde Kamila na potrat. Během minulého týdne hodně přemýšlela. Má vůbec právo vzít život? Ano, je pravdou, že se dítě ani nenarodilo… Vlastně to ještě není ani dítě, jen maličký zárodek, ale i tak. Prostě se to stalo, tak kdo jí dal právo ten život vzít? No vlastně jejímu otci, ona do toho nemá co mluvit. Je jí teprve patnáct, je mladá a nerozumná, jak již několikrát slyšela.
Jak takhle dívka přemýšlela, něco jí došlo. Sice by nebylo lehké být takhle mladou, svobodnou matkou, ale chce to. Chce mít zdravou dceru nebo syna, chce ho či ji vidět vyrůstat, vidět, jak udělá první krůček, slyšet první slovo… Nemůže, nemá do toho, co mluvit…
Do pokoje vkročil lékař, známý jejího otce. Byl to sympatický chlapík ve středních letech se začínající pleškou. Prohlížel si papíry, možná její kartu.
"Máš štěstí, že máš takového tátu, co by spousta dívek jako ty dala za potrat, ale nemohou si ho dovolit," usmál se na ní přes brýle.
"Ano, máte pravdu," donutila se k úsměvu, i když v očích jí štípaly slzy…

Hodnocení: No jo Sarda :'D Tak úžasný, že. Nemám co dodat.
10/10

Terka M.
Není to zrovna peříčko

"Život je velké jeviště na kterém musíš hrát. I když ti srdce krvácí ty se musíš smát!"

Miluji tě, pomyslela si Kiara Augustová při pohledu do zrcadla Miluji tě, Thomasi Bennesi.
usmála se a zrcadlo opatrně políbila.
"Do háje!" zaklela najednou "Nemůžu vyjádřit city k někomu, koho naprosto nenávidím!"
zařvala na celý byt. Dveře od jejího pokoje, který vypadal vskutku luxusně, se malinko
pootevřely a ozval se hlas.
"Co se děje holčičko moje?" zeptala se Kiarina matka. 35letá žena, která již ve svých třiceti
letech nešťastně ovdověla. Kiara jí to často dávala za vinu. Byli s otcem jako nejlepší
kamarádi. On ji zasvětil do tajů herectví, kterému se chtěl věnovat, ale nemohl. Před
nástupem na DAMU měl autonehodu při níž přišel o obě nohy, pak už ho jako herce nechtěli.
"Znáš Thomase Bennese?" zeptala se naštvaně, protože jí přísně zakázala ji vyrušovat.
"Ne," povzdychla si "Jak bych mohla zlato?"
"Jo, vlastně," uvědomila si "Je to postava jednoho románu ze šestnáctého století, má ji hrát
můj bývalý přítel a já se do něj mám zamilovat, ale," nechtěla to říct, poněvadž jí to otec
předtím než zemřel zakázal "To nejde! Já.. nemůžu." vykoktala ze sebe najednou a rozplakala
se.
"Ty musíš!" objala ji matka v pevném sevření "Jestli chceš být herečka, tak to musíš
zvládnout!"
"Já vím, to mi říkal i táta," posmutněla opět a nevěděla co dělat. Měla tolik restů, které musela
splnit a nemohla se pohnout z místa. Herectví ji bavilo, ale už ne tolik jako kdysi. Teď na ni,
jako jedinou, všichni nanejvýš spoléhali, že se nepřeřekne, nezakopne či tak nějak.

XXX

"Kiaro!" zařval režisér "Málo prožíváš tu scénu, sjedem to ještě jednou!"
"Šéfe," povzdychla si a pozvala ho za plátno "Musím s Vámi mluvit." zablekotala a vydala se
tím směrem, režisér ji následoval.
"Co se děje, drahoušku?" zeptal se tím svým snobským tónem a podíval se na její vyděšený a
zároveň smutný obličej.
"Nemůžu mu to říct, je to můj bývalý," přiznala Kiara "Necítím k němu nic. Nemůžete
vyměnit role?"
"Ne, je mi líto. Nikolas je báječný herec, nemůžu ho vyměnit jen kvůli tobě." omluvil se se
sladkým italským přízvukem.
"A co já?" zeptala se najednou a bylo vidět, že se jí to neříká vůbec snadno. Koneckonců
hrát v této hře bylo její největší splněné přání. Ani nepomyslela, že by hrála jednu z hlavních
postav.
"Ty si taky úžasná, zlato," řekl naprosto vážně "Věřím ti, že to zvládneš." usmál se na ni
šibalsky jako ještě nikdy. Pamatovala si ten úsměv od svého otce. Dělal ho pokaždé, když měl
něco v plánu.
"Dík, rejžo," ušklíbla se na něj.

XXX

"Thomasi," začala Kiara svou repliku naprosto fascinovaně "Miluji tě," rozplývala se
blahem "Miluji tě, Thomasi Bennesi," políbila ho. On ji pozvedl do náruče a začal jí šeptat do
ucha sladké hlouposti.

"Nevěděl jsem, že mě tak miluješ," zasmál se nahlas a režisér ho okřikl. Nenáviděl, když má
někdo na jakouko-li hru nějaké kecy. Nenáviděl, když musel urovnávat vztahy a že to nebylo
na poprvé.
"Ještě jednou!" zakřičel, aby byli všichni ticho a on se soustředil na představení.
"Thomasi," podívala se Kiara do Nikolasových krásných lesklých očí a usmála se "Miluji tě,"
objala ho "Miluji tě Thomasi Bennesi." políbila ho a on ji opět pozvedl do náruče.
Líbali se.
Líbali se dlouho.
Pro Kiaru to bylo jako výlet zpět v čase, pěkně nechutný výlet.
Pro Nikolase to byl ten nejkrásnější sen v jeho životě. Chtěl ji ještě naposledy políbit. Miloval
ji. Bylo mu líto, že ji podvedl, ale stalo se. Litoval toho a nenáviděl se kvůli tomu.
"Stop!" zařval režisér po půlhodině jejich nepřetržitého líbání "Takhle to nepůjde, teď jste
zase moc vášniví!" upozornil je a oni už nevěděli co dělat dál. Jednou jsou vášniví moc,
jednou zase málo.

XXX

Jak Kiara doběhla domů, skočila na polštář a brečela.
Tak dlouho brečela.
Nikdy ho nechtěla políbit.
Byla na sebe strašně naštvaná.
"Zlato, co je?" zeptala se matka jakmile vešla do jejího pokoje.
"Nemůžu to hrát, nemůžu ho líbat, nemiluji ho," rozbrečela se "Když se ho jen dotknu, srdce
mi začne hlasitě bušit při pomyšlení, že mě podvedl."
"Ty to zahraješ," usmála se na ni "Nezapomeň nikdy na to, co ti chci říct,"
"Co mi chceš říct?" zeptala se skoro až znuděně a zaryla hlavu do polštáře.
"Život je velké jeviště na kterém musíš hrát. I když ti srdce krvácí ty se musíš smát!" vypadl
z ní citát, který se krčil v malém rožku Kiařiného deníčku. Měla ho strašně ráda, ale za dost
dlouhou dobu se na něj ani nepodívala. Zapomněla na něj.
Kiara pak neměla slov. Utíkala další den do divadla na generálku a zahrála to přesně tak,
jak si režisér přál. Premiéra dopadla fantasticky. Všechny noviny psaly pouze o Kiařiném
skvělém výkonu. Mamka na ni byla nesmírně hrdá.
Citát, aby si jej stále připomínala, si zarámovala a pověsila na zeď.
Každé ráno se na něj podívala. Každé ráno se podívala na výstřižek z novin, kde byla její
největší pochvala.

Hodnocení: Pro mě asi nejlepší práce. Úžasný. Vážně nic jinýho říct nemůžu.
10/10

Camilla
Seděla jsem uprostřed malého a skrytého hřbitova, který navštěvovalo jen pár lidí- vzhledem k tomu, že zde bylo pohřbeno přibližně dvacet lidí a už se tady nesmělo pohřbívat. Mezi dvěmi desítkami lidí byl i můj táta. Zemřel, když vybuchla bomba v metru. Byl tam úplnou náhodou, za nic nemohl, a přesto nás opustil. "Byl hrozně popálený, všechno ho bolelo. Říkal, že chce bojovat dál, že bude se svým životem pokračovat, ale když ho převezli do nemocnice, už skoro umíral. Uspali ho." Říkávala nevlastní matka když jsme se o tom bavili. A já teď seděla vedle náhrobní desky, a podemnou ležel vlastní táta. Já mohla mluvit, jak se mi zachtělo, ale táta neodpovídal. Ani nekýval hlavou. Ani n emával souhlasně rukou. Nemohl. Už deset let ne. Moc si z toho nepamatuji, bylo mi šest let a to, že najednou doma nebyl táta jsem nijak nevnímala. "Tatínku, kdybys věděl jak mi je! Ty tady nejsi, byl jsi tu pro mě jen šest let. Mámu jsem nikdy neviděla. Nevlastní matka se o mně sice stará, ale má svoje děti, Anetu a Lauru, ale to ty víš, protože je má s tebou. Je mi moc smutno." Při posledních slovech jsem se zvedla a pohladila jsem červenou růži, která ležela na náhrobní desce. Ještě jsem se otočila, ale už toho moc nebylo vidět, protože se velmi rozpršelo. Kapky deště bubnovaly o střechy aut, a s každou vteřinou byl déšť větší a větší. Rukama jsem si držela mikinu přes hlavu, protože to bylo to jediné, co jsem měla. "Á, n&aac ute;š dům, už sem tady!" Udýchaně jsem si sama pro sebe řekla a rychle vytáhla klíče z kapsy. Ruce se mi třásly zimou a tak nebylo lehké strefit se do klíčové dírky. Vyběhla jsem schody a nohy už mě pořádně bolely. Otevřela jsem dveře do svého pokoje. Sundala jsem ze sebe mokré věci, to znamenalo- úplně všechno, a dala jsem je na topení. Rovnou jsem se podívala z okna. Pršelo pořád, i když už né tolik. No samozřejmě, protože já mám dneska opravdu štěstí. Převlékla jsem se do žlutého trička, tepláků a růžové mikiny, a vyšla jsem z pokoje. Zaklepala jsem na vedlejší pokoj. Nikdo neodpovídal, a tak jsem sama otevřela. Do nosu mě praštila sladká dívčí vůně, kterou používala Laura. Hned jsem zavřela a mířila do dalšího pokoje, hned vedle. Tam seděly obě dvě. V rukou, i všude kolem měly kapesníky. "Holky, zase jste se nedostaly do soutěže Miss krásy nebo se vám rozbil fén na vlasy?" Zavtipkovala jsem. "Něco horšího Herriet. Máma je v nemocnici. Už delší dobu jí bolela hlava, a zjistilo se, že má nádor. Je to vážné. Má ho už přes rok, ale prý byl zatím tak malý, že nebyl poznat. Bojuje o život." V tu chvíli se mi zamotala hlava. Pak už vím, že jsem jen padala na zem...
"Herriet? Slyšíš mě?" Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v nemocnici. Vedle mě seděly mé nevlastní sestry, a nevlastní babička- jediná, kterou jsem měla. "Herr, poslouchej mě. Víš, tvoje..." Začala babička. "Prosím neříkej že umřela! Řekni že ne!" Křičela jsem. Slyšela jsem, jak se někdo do pokoje blíží. Byla to zdravotní sestra. "Dám ti injekci na uklidnění, ano?" Řekla a někam odešla. Začala jsem brečet. "Herr, je mi to moc líto. Ale poslouchej mě. Život je jedno velké jeviště a ty na něm musíš hrát. I když ti srdce krvácí ty se musíš smát!" Poslední slova která jsem slyšela, než mě znovu uspali.

Hodnocení: Pěkná povídka. Ovšem myslím, že by to chtělo trošku zapracovat na úpravě. Pár odstavců a dát třeba přímou řeč na samostatý řádek by neuškodilo, ba naopak. Ale jinak je to moc pěkný.
6/10

Všechny povídky jsou moc povedené a myslím, že to mi snad dá každý za pravdu. Ovšem každý může mít nějaký jiný názor a proto s mím hodnocením každý nemusí souhlasit.
Každopádně, pro povídku, která se líbí nejvíce vám, můžete hlasovat v anketě.
Jinak všem soutěžícím přeji hodně štěstí do dalšího kola a doufám, že tentokrát mi povídek dorazí více.
Heh a málem bych zapoměla:
Všechny povídky mi posílejete do 23.9. do půlnoci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 7. září 2012 v 20:32 | Reagovat

Moc mě mrzí, že jsem to nestihla ale já vůbec neměla čas, takže promiň že jsem se zapsala a nic nenapsala :-(
Ale povídky holek jsou vážně překrásné, moc se jim povedly. Nejvíc se mi líbila povídka od Terky M. :-)

2 Deny Deny | E-mail | Web | 7. září 2012 v 21:02 | Reagovat

[1]: To nevadí, chápu tě. Doufám ale, že do tohohle kola to napíšeš :')

3 Sarduš Sarduš | 7. září 2012 v 21:37 | Reagovat

a do kdy je druhé kolo? O.o

4 Deny Deny | E-mail | Web | 7. září 2012 v 21:45 | Reagovat

[3]: Já věděla, že sem an ěnco zapoměla... :'DD

5 Yume(Ninni) Yume(Ninni) | Web | 8. září 2012 v 10:05 | Reagovat

xDDD hele ty jsi mi to nějak zkrátila xDDD ve wordu to bylo na celou A4 a tady je to tak na čtvrtku ale jinak dobrý a Sardu to má takový drsný hodně dobře ty :D

6 Deny Deny | E-mail | Web | 8. září 2012 v 17:48 | Reagovat

[5]: No hele za to já nemůžu! :'D
A Sarda má vždycky všechno úžasný.

7 Terka Terka | E-mail | Web | 18. září 2012 v 9:48 | Reagovat

Ani jsem nečekala, že dostanu plný počet :) ale jsem samozřejmě  ráda, děkuji :)
Do dalšího příběhu se pustím nejspíš zítra, protože dnes jdu na zahrádku. Ale nápad už mám :D

8 Viki Viki | 30. září 2012 v 18:44 | Reagovat

Terka mě potěšila nejvíce, hrozně dojemný příběh :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama