Druhá šance - Prolog

12. září 2012 v 20:06 | Deny |  Druhá šance
Tak a je to tu. Konečně prolog k nové verzo DŠ. Že to ale trvalo co?
Původně jsem to chtěla zevřejnit až po napsání první kapitoly, abych měla nějakou rezervu, ale tak nakonec jsem se rozhodla hodit jí sem již dneska. Ovšem na další kapitolu si asi chvíli počkáte abych to měla i s rezervou :D
Prolog má 3 a čtvrt, skoro půl A4. A, hrdě tedy oznamuji, že se jedná o zatím nejdelší kapitolu, jakou jsem kdy napsala! :D Přijímám gratulace! :D
Každopádně u další kapitoly budu ráda, když to bude aspoň na necelý dvě A4 >.<
No a už to nebudu okecávat a jen přeji: Příjemné čtení ;)

Prolog


Ema
"Em!" zamávala mi kamarádka rukou před obličejem. Vyndala jsem si z ucha sluchátko.
"Hm?" podívala jsem se na ní.
"No konečně, už jsem myslela, že se ti něco stalo. Tu na tebe mluvim a ty nic!" káravě se na mě podívala, ale pak se usmála.
"No jo, promiň, ale ta vaše diskuze, o tom co se vám stalo, mě fakt nezajímá. Pátek třináctýho je prostě kravina," odpověděla jsem.
"A je to tu zas," poznamenala mírně otráveně a otočila se zpět k Lence. Zase jsem si zandala sluchátko do ucha a ponořila se do víru hudby. Neposlouchala jsem ovšem moc dlouho a už mě zase někdo rušil. Vyndala jsem sluchátko z ucha a podívala se na Radka.
"No co je?" zeptala jsem se otráveně.
"Milá, jako vždycky," ušklíbl se s ironií v hlase.
"To já vždycky," sladce jsem se na něho usmála. "A co teda chceš?" dodala jsem už zase otráveným tónem.
"Co děláš po škole?" zeptal se ledabyle.
"Nic, asi," řekla jsem bez špetky zájmu.
"A…" nenechala jsem ho to ani doříct.
"Ne dneska s tebou nikam nejdu, nemám chuť poslouchat další kecy vo tom pátku třináctýho," usadila jsem ho a opět si nasadila sluchátko. Chvíli se na mě díval a pak odešel.
Většina třídy se přesunula na svá místa. Zvoní, tipovala jsem a vyndala z uší sluchátka. Z kapsy od džínů jsem vyndala mobil a vypnula ho, schovala ho zpět do kapsy a podívala se na Lenku vedle sebe. Ta zrovna něco psala na papírek. Moc mě to nezajímalo a tak jsem neřešila co.
Učitelka vešla do třídy a ty poslední zbytky spolužáků doběhnuly na své místo. Hodina začala.
Měli jsme přírodopis a učitelka zkoušela. K mojí smůle jsem byla zkoušená.
Pomalu a nejistě jsem vzala sešit, žákovskou a vydala se k učitelce. Postavila jsem se před tabuli a svůj pohled zabodla do země. Nesnášela jsem, když jsem tam musela stát. Styděla jsem se a bála se, že zas odpovím nějakou hloupost.
Učitelka se mě ptala a já se snažila dát do kupy odpovědi. Věděla jsem tak polovinu, ani tak ne.
Nešlo mi to, nebyla jsem vůbec naučená.
Konečně mě poslala si sednout. S čerstvou trojkou v žákovský…
***
"Emo, Emo. Víš, v životě jsem neviděl nikoho tak blbýho, jako jsi ty," poškleboval se spolužák. Nereagovala jsem a jen jsem se přehrabovala ve svém penálu.
"A já neviděla nikoho tak ošklivýho, jako je ona. Koukněte na ty vlasy! Už s hnědýma vypadala hrozně, ale ta červená? Děs! A ani namalovat se neumí!" smála se spolužačka a s ní i celá třída.
Nedokázala jsem se bránit, jen jsem tam tak seděla a nechala se urážet. Snažila jsem se je ignorovat, ale nešlo to.
"Držte huby," obořila se na ně Lenka.
"A zase! Nepleť se do toho Lenko! Vždyť se ani neumí sama bránit. Vážně nechápu jak se s ní vůbec můžeš bavit," pokračovala spolužačka. Lenka si jen odfrkla.
Sklonila se ke mně. "Kašli na ně," povzbudivě se na mě pousmála.
***
Vyběhla jsem ze školy, sluchátka v uších, přes rameno tašku s učením. Rychlým krokem jsem mířila domů. Mohla bych jet autobusem, ale dneska jsem neměla náladu, akorát bych musela dál poslouchat ty kecy typu "Dneska mě málem srazil bus" nebo "Jsem dneska ráno hodila držku ze schodů" a tak dále a tak dále. Celý den o tom mleli. Všichni. Taková kravina, ale oni po každý stejně melou a melou. Kdyby jednou, ale oni po každý. To trpím už nějakých osm let. No je to normální? Né není…
Šla jsem dál a přemýšlela, co budu dělat dál. Být doma se mi nechce. Mohla bych se podívat do toho lesíku za městem, blesklo mi hlavou.
Došla jsem domů a hodila tašku do kouta. Klíče mám, mobil mám, vyndala jsem z tašky peněženku a otevřela ji. Vzala jsem si akorát stovku, kdybych něco potřebovala, a strčila jí do zadní kapsy džínů, peněženku jsem pak jen odhodila na stůl. Ovšem hodila jsem jí blbě a tak mi pobourala stojánek s tužkami. Otráveně jsem peněženku položila vedle Notebooku, postavila kelímek a začala do něho zandávat tužky, propisky a podobné věci, které jsem vysypala. Dodělala jsem to a odešla ze svého pokoje. Menší halou jsem proběhla ke schodům a seběhla schody. Došla jsem do předsíňky a nazula si plátěné tenisky v červené barvě.
Vyšla jsem z domu a zamknula za sebou. Otevřela jsem branku u plotu, prošla, zase zavřela a vydala se na zastávku.
K zastávce jsem došla za pár minut, neměla jsem to k ní moc daleko. Čekala jsem na autobus, který pořád ne a ne přijet. Netrpělivě jsem přešlapovala. Měla jsem pocit, že tam stojím hodiny, ale ve skutečnosti to nebylo ani pět minut. Konečně ten autobus přijel. Nastoupila jsem a posadila se na volné místo u okýnka. Dívala jsem se z okna a poslouchala příjemnou hudbu linoucí se z mích sluchátek.
Autobus zastavil na "mé" zastávce a já vystoupila. Šla jsem po chodníku směrem k lesíku. Lesík se přibližoval a já přidávala do kroku. Po silnici jezdila auta. Stále jsem zrychlovala. Chtěla jsem být co nejdříve mimo dosah hlučné dopravy, která mi rušila hudbu znějící se z mích sluchátek, které jsem měla pořádně nasazené v uších, a pro jednou mi taky věčně nevypadávala.
Konečně jsem zašla do lesa. Hluk aut pomalu utichal a já už zas slyšela jen hudbu, hudbu nerušenou troubením aut a tak podobně.
Rozhlédla jsem se kolem, bylo tu plno stromů, z větší části listnatých, ale našlo se i několik jehličnatých. Šla jsem po kamenné pěšince. Přišlo mi, že spíše než lesík to je park.
Náhle jsem se začala uvolňovat a nálada se mi zlepšovala. Bylo to tu tak nádherné, takové uklidňující. Obdivovala jsem krásnou zelenou trávu a stromy, květiny, sem tam jsem zahlédla motýla. Došla jsem až k místu kulatého tvaru, které lemovaly stromy, rostlo zde plno barevných květin, bylo zde malé kulaté jezírko. V něm se nacházelo několik leknínů, v některých částech ho obklopovalo rákosí. Bylo úžasné. Tohle místo mě prostě okouzlilo. Působilo na mě takovým uklidňujícím a magickým dojmem. Na první pohled jsem se do něho zamilovala.
Kochala jsem se tím místem naplněná klidem, všechna ta negativní nálada se prostě vypařila. Uvědomila jsem si, že jsem se začala i usmívat. Popošla jsem blíž k jezírku a teď jsem stála těsně na kraji jezírka, stačil by jeden krok a už by mi nohy smáčela studená voda.
Na chvíli jsem zauvažovala, že bych si mohla sundat boty a ponožky, džíny si vyhrnout ke kolenům, posadit se na ten břeh a nohy namočit ve vodě. Klekla jsem si a opatrně rukou sáhla do vody. Oklepala jsem se a opět jsem se postavila. Ten nápad s nohama a vodou jsem i hned zavrhla. Byl květen a o teplo nebyla nouze, ale přeci jen ta voda byla studená až až. Dál jsem se kochala okolím. Nikdy jsem nebyla nějaká velká milovnice přírody, co by věčně chodila někam do přírody na výlety, ale tohle místo bylo takové, jak to říct, prostě kouzelné.
Naplňovalo mě klidem, jaký jsem už dlouho nezažila. Byla to příjemná změna od toho stresu, co jsem poslední dobou zažívala. Ve škole mi to poslední dobou moc nešlo, místo jedniček a dvojek jsem teď dostávala trojky, někdy i čtyřky, k tomu jsem nepatřila k nejoblíbenějším lidem ve třídě, spíš naopak a to moje nízké sebevědomí mi taky nepomáhalo. Pořád jsem nevěděla, na jakou střední se budu příští rok chtít přihlásit a tím co chci dělat jsem si také nebyla dvakrát jistá. Tedy, já vím, co bych chtěla. Chtěla bych hrát divadlo anebo kreslit a malovat. Obě tyhle věci jsem milovala. Ale máma tvrdila, že bych možná měla lepší dělat něco jiného. Protože co, když mě nikde jako herečku chtít nebudou? A co když se moje díla nebudou prodávat? A hlavně, co z toho bych chtěla víc? To všechno k tomu stresu přispívalo. A pak tu byla ještě ta věc s Nikolou, mojí kamarádkou. Poslední dobou jsme si moc nerozuměli a mě to hrozně mrzelo. Jenže nic z toho mě teď netrápilo. Hluboce jsem se nadechla čerstvého vzduchu.
Všechno se zdálo být dokonalé, když v tom do mě něco vrazilo. Uklouzla jsem a spadla do jezírka. Chtěla jsem se zvednout, ale místo toho jsem akorát ucítila příšernou bolest. Vykřikla jsem. Podívala jsem se na svou pravou nohu. Nějaký pes, se mi pořádně zakousl do nohy. Ta bolest se nedala vydržet. Vzlykala jsem. Ležela jsem ponořená v ledové vodě, ale ten chlad jsem nevnímala. Nedokázala jsem vnímat nic než tu bolest. Po obličeji mi stékaly slzy. Najednou bolest ustala. Na chvíli jsem zadoufala, že to skončí, že pes odběhne, ale on místo toho přeběhl k mé ruce a opět se zakousl. Pak mou ruku pustil a zakousl se znovu do jiného místa. Nevím, jak dlouho v tom pokračoval, ale nevím, že by skončil. Bolelo to tak moc. Rukáv volné kostkované košile mi nasákl krví. Mou krví.
Chtěla jsem, aby to peklo skončilo. A taky že skončí. Ztratila jsem moc krve a začínalo se mi chtít spát. Oči se mi pomalu zavíraly a já se propadala do bezesného spánku. Spánku, ze kterého se již neprobudím, s těmi myšlenkami jsem usnula.

Alkemi
Probudily mě sluneční paprsky. Mrzutě jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Ležela jsem na větvi stromu v menším lesíku. Protáhla jsem se a seskočila na zem.
Kdo jsem? Alkemi jméno mé. Toulavá kočka, stará přes pět set padesát let. Nevěříte? Věřte!
Byla jsem stvořena kdysi dávno třemi čaroději, když jim samotným hrozila záhuba. Jsem stvořena z jejich moci, jsem víceméně stvořena z nich samotných. Každý z nich byl ztělesněním něčeho: První byl ztělesněním dobra, Druhý laskavosti a Třetí moudrosti. Poté co mě stvořili jim samotným zůstala jen minimální moc, jakou mívali obyčejní čarodějové. Jakmile je jisté ono našlo, zabilo je. Byli proti tomu nic, ale kdyby se neobětovali svět by pomalu došel k zániku…
Každý z nich měl tři šance darovat někomu kdo umíral druhý život, druhou šanci a tu mám teď i já. Ovšem pouze devět krát. Nedávám ji každému, jen tomu, kdo… z koho vycítím, že si ji zaslouží. Za těch několik set let jsem takových lidí potkala pouze osm, a to i přesto, že umírajících jsem viděla mnoho. S každým předáním téhle "druhé šance" mi trocha moci ubude a až rozdám i tu poslední, má moc bude pryč úplně. Za to všichni ti, kteří tenhle druhý život dostali, získali i trochu mé moci, kterou poté zdědí jejich potomci a po nich jejich potomci a tak to půjde dál a to není vše. Všichni ti "obdarovaní" zdědí i některé mé vlastnosti - hbitost, ohebnost, sílu, k tomu se všechny jeho smysli několikrát zlepší, ale také se jim zvýší sebevědomí a strach pro ně téměř nebude existovat, to ovšem jejich potomci nezdědí.
Kdyby se tihle "obdarovaní" lidé náhodou setkali, ač je to velmi nepravděpodobné, protože jsou různě po celém světě, budou se navzájem přitahovat, ta moc je k sobě potáhne.
Šlapala jsem si to po hebké trávě, která se mi otírala o packy, ještě byla vlhká od rosy, packy jsem měla od ní navlhlé. Mířila jsem směrem k malému jezírku uprostřed lesa a vdechovala ten překrásný vzduch, poslouchajíce zpěv ptáků.
No a co bude se mnou až rozdám tu poslední "šanci"? Přesně rok na to zemřu. Nevadí mi to, svůj úkol budu mít splněn a to je vše co mě zajímá. Nic jiného nebylo, není a ani nebude důležitější.
Došla jsem k jezírku a lehla si na místo, kam sluneční paprsky dopadaly nejvíce, tráva tam byla suchá. Slunce mě hřálo na zádech. Spokojeně jsem zavrněla. Z volna jsem začala upadat do klidného a ničím nerušeného spánku.
Probudil mě kroky. Blížily se. Urychleně jsem vstala a vyskočila na větev nejbližšího stromu. Posadila jsem se na ni a rozhlížela se okolo.
K jezírku přicházela dívka. Měla delší červené vlasy, světlejší pleť, výrazné zelené oči, které lemovaly husté řasy, beze stopy po řasence, celkově byla nenalíčená, ale i přesto vypadala moc hezky. Usmívala se a v těch výrazných očích se jí odráželo okouzlení a dobrá nálada.
Popošla blíže k jezírku. Chvíli se jen tak kochala, ale pak si klekla a opatrně smočila svou ruku do studené vody. Oklepala se a znova se postavila.
Upřeně jsem ji sledovala.
Jen tam tak stála a dívala se všude kolem.
Náhle jsem něco zaslechla, rozhlédla jsem se a uviděla celkem velké psa, jak se řítil přímo na ni. Srazil ji a ona upadla do vody. Nejspíše se chtěla zvednout, ale než to stihla zakousl si je jí do nohy. Vykřikla a ten zvuk mi trhal srdce na kusy, bylo mi jí tak líto, toužila jsem jí pomoct, nic jiného jsem v tu chvíli nechtěla, ale nemohla jsem.
Uslyšela jsem další výkřik. Zakousl se jí do ruky, poté ruku pustil a zakousl se do jiného místa . V tom pokračoval ještě poměrně dlouhou dobu.
Všude byla krev, její krev. Nasávala se do jejího oblečení, které již měla celé promočené ledovou vodou. Vzlykala.
Když jsem se jí podívala zase do obličeje, místo toho na to jak ji pes kousal a kousal, uviděla jsem jak jí padají víčka. Oči se jí zavíraly. Usínala. A pak jsem uviděla, jak se naposledy nadechla. Ležela tam bez hnutí, jako mrtvá. Ne jako mrtvá, ona byla mrtvá.
Dostala jsem vztek.
Seskočila jsem z větve. Rozeběhla jsem se přímo k ní. Vytvořila se kolem mě jakási magická síla. Netušila jsem, kde se vzala, ale bylo mi to jedno. Pes mě zpozoroval, čekala jsem, že se po mě vrhne, ale on se jen otočil a vystrašeně utekl. Neřešila jsem to.
Doběhla jsem k ní. Vyskočila jsem na to nehybné tělo a opatrně se jí posadila na hrudník.
Soustředila jsem se. Vytryskla ze mě záře, to ten zbytek mé moci se přenesl do ní. Magická síla kolem mě zmizela.
Seskočila jsem z jejího hrudníku do vody a podívala se na ní. Oddechla jsem si. Dýchá.
Rozeběhla jsem se od ní, směrem do lesa. Někde tu musí být někdo, kdo by jí mohl pomoct.
Narazila jsem na pár středního věku. Snažila jsem se nějak donutit aby mě následovali. Snažila jsem se tahat je za nohavice, utíkat tím směrem, ale pokaždé mě jen odstrčili.
Vzdala jsem to, jen jsem se rozběhla co nejrychleji to šlo, směrem k jezírku. Šli za mnou. Šťastně jsem se schovala za strom a sledovala jak k ní utíkají. Volali záchranku, která přijela za nedlouho.
Báli se o její život, ale já ne. Věděla jsem totiž, že nezemře. Jediný kdo zemře budu já, přesně za rok.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 Yume Yume | Web | 12. září 2012 v 20:18 | Reagovat

Tobě je dneska třináct že ? :DDD typycká 13 letá povídka xDDD od Deny :DD ne bylo to moc pěkný honem první díl na rezervu ti kašlu :D

2 Glassic Glassic | E-mail | Web | 16. září 2012 v 9:55 | Reagovat

Jaká rezerva? S tou se di bodnout, já chci první díl! :D

3 Natali Natali | Web | 19. září 2012 v 21:06 | Reagovat

Tyjo, tak to se mi hodně líbí! :) Je to fakt krásný nápad, už se těším na první kapitolu ;)

4 parala parala | Web | 19. září 2012 v 21:06 | Reagovat

Jak si udělala to písmo k obalu? :D

5 Aravis Aravis | Web | 3. října 2012 v 18:02 | Reagovat

Máš to moc pěkné :) (Je tam kočka ♥) Zajímalo by mě, jak to bude pokračovat. Dočkáme se dalšího dílu?? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama