30 Day Writing Challenge - Den druhý

24. září 2012 v 21:55 | Deny |  Projekty

Postavit se strachu čelem

Chjo, mám pocit, že je to opět kravina. Nejdřív nevím co psát a teď chvíli před dopsáním mě napadne něco lepšího -.-" Ovšem už nemám čas to přepsat.
Mám takovej pocit, že poslední dobou mi to psaní nějak nejde. No, ale tak co ._.
Přeju příjemné čtení.
xxx


"Mami já tam nechci," v tónu mi zní neštěstí.
"Ale no tak. Vždyť jsi se vždycky chtěla podívat k moři," usměje se na mě.
"Jo, to jo, ale…," upřu na ní své velké hnědé oči. Popojede ke mně a obejme mě.
"To bude dobré," šeptá. Snaží se mě uklidnit, ale já se stále bojím. Pustí mě a usměje se na mě. Pak se otočí a jde pokračovat v přípravě večeře.
Já se tedy vrátím do svého pokoje. Posadím se na židli u stolu a ze šuplíku vyndám sešit. Otevřu ho a začnu psát.
Pátek, 12. Října 2012, 17:54, Můj pokoj
Už zítra, už zítra. Já se bojím! Vždycky jsem se bála a vždycky se bát budu. Jo, chtěla jsem se podívat k moři, ale ne takhle! Je mi jedno, že to je zaplacený a všechno.
Chvílemi mám pocit, že to udělala schválně. Ale to je kravina.
Pořád se mě snaží utěšit a já se o to snažím taky. Jenže. Já se prostě bojím. Když vidím všechny ty letecký katastrofy…
Ze psaní mě vytrhne sestra. Rychle deník zaklapnu a otočím se na ní.
"Slyšela si někdy pojem klepání?" obořím se na ní.
"Tak jsem slyšela, že se furt bojíš," ušklíbne se.
"To není odpověď na mou otázku," snažím se nedat najevo svou slabost.
"Jak utíkáš od toho na co sem ptám," škodolibě se usměje. Odfrknu si.
"Dej mi laskavě pokoj," zavrčím.
"Copak ti ten tvůj nestačí?" opět se ušklíbne.
"Ha ha ha. Moc vtipný," můj tón srší sarkasmem. Vzdá to a odejde. Dveře nechá otevřený, samozřejmě.
"A co dveře?" zařvu za ní, dojdu k nim a zabouchnu je. Přijdu ke křeslu a posadím se. Kolena si přitisknu k tělu a položím si na ně hlavu. Z očí mi začnou stékat slzy.
Proč jen jsem takový strašpytel…
xxx
"Tak pojď Brig," usmála se na mě máma a chytla mě za ruku.
"Mami," vystrašeně jsem se na ní zadívala, do očí se mi opět draly slzy.
"Ale no tak," usmívá se, "Jdeme." Vykročí vpřed, stále svírá mou ruku, ale já se nepohnula ani o píď.
"Já nemůžu mami," po tvářích mi začne stékat první slza.
"Brigito," máma na mě upírá své kouzelné modré oči, "já chápu, že se bojíš, ale někdy se svému strachu musíš postavit čelem."
Jen jsem tak stála a dívala se na ni.
"Víš co jednou řekl Dale Carnegie? 'Dělejte to, z čeho máte strach. A dělejte to opakovaně. To je nejrychlejší a nejjistějších způsob, jak strach porazit.'" usmívá se na mě. Moc dobře ví, jak miluju citáty. A má pravdu. Seberu tedy všechnu svou odvahu a společně se vydáme nastoupit do letadla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání lidu


Komentáře

1 All All | 25. září 2012 v 20:31 | Reagovat

Vážně pěkné! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama