Propojené

15. července 2012 v 14:00 | Deny |  Píšu píšu do písku, aneb pokusy o prózu

PROPOJENÉ



Pomalým krokem jsem se loudala domů. Nechtělo se mi tam, ale co nadělám. Stejně, i kdybych se chtěla nevrátit, nepovedlo by se. Sestra by mě buzerovala tak dlouho, že by se to nedalo ani vydržet.
"Ale no tak, v klidu," ozval se mi v hlavě její hlas. Odfrkla jsem si.
"Vypadni mi z hlavy!" pomyslela jsem si v odpověď.
"A co když se mi nechce?" ušklíbla se. Zavrčela jsem.
"Padej nebo řeknu mámě, jak sis půjčovala tu její blůzku!". Na to slyšela a konečně vypadla.
Teď už snad chápete, co jsem myslela tím, že by se to její buzerování nedalo vydržet. A pokud stále nechápete: Já a má o pár minut starší sestra jsme byly nějak psychicky propojené a nešlo jen o to, že jsme si mohli navzájem lézt do hlavy, ne, my i cítili některé pocity, jako ta druhá. Takže pokud se ona praštila do hlavy, její bolest mě zasáhla. Pociťovali jsme navzájem snad všechny hodně výrazné pocity, jako lásku, štěstí, bolest a tak podobně. Nemohli jsme mít žádná tajemství, protože ta druhá ho i hned zjistila a ne jednou zneužila proti té druhé. Věděli jsme o sobě všechno. Ne jednou se nám všechny tyhle věci dost vymstily. Každopádně to hlavně vedlo k naší vzájemné nenávisti. Byly jsme si tak příliš blízké, až jsme se nenáviděli. No, copak byste mohli mít rádi někoho, kdo o vás ví naprosto všechno a o kom víte všechno vy?
Zabočila jsem do naší ulice, celá "nadšená", že budu doma. Přemýšlela jsem a nevnímala okolí. Došla jsem domů, přezula se a rovnou zamířila do svého pokoje udělat si úkoly. Za chvíli bude večeře, pak si půjdu asi číst a nakonec půjdu spát. Podtrženo sečteno. Úžasně strávený večer.
"Můžeš chodit na párty, jako tvoji kamarádi, ale to ty ne, tak si nestěžuj," ušklíbla se. Měla jsem sto chutí za ní dojít a něčím jí praštit, ale stejně, bych tu bolest cítila i já, takže to nemělo cenu. I když, něco mě napadlo. Podívala jsem se na zdobený nůž položený na mém psacím stole, který jsem kdysi někde našla a zamířila k němu.
Vzala jsem nůž do ruky a prstem opatrně přejela po čepeli. Usmála jsem se takovým pološíleným úsměvem. Rychle jsem se podívala, co dělá sestra, byla zaneprázdněná probíráním svého šatníku. Bože. Přemýšlela jsem a přemýšlela. Zrovna jsem se rozhodovala, když mě vyrušil hlas matky: "Večeře!"
Rychle jsem odložila nůž a vydala se na večeři.
---
Vyšla jsem z domu, sestra ještě byla doma a svižným krokem pospíchala do školy. Byla jsem mírně naštvaná a ta příšerná nálada mě neopouštěla. Kéž bych tak zmizela ze světa, napadlo mě. A v tu chvíli se to stalo. Kdosi mě ze zadu chytil za ruku a ke krku mi přiložil nůž, zatáhl mě do křoví. Najednou jsem poznala prstýnek na ruce, kterou držela nůž. Byla to ona. Má sestra.
"Co to děláš?!" pípla jsem rozklepaným hlasem, bála jsem se.
"Co? Už takhle nemůžu dál! Ne! Už se nehodlám o mou hlavu dělit s někým jiným. Prostě nemůžeme žít obě a jako v přírodě, vždy přežije ta silnější. Je mi to líto Katrin," chlad a temnota jejího tónu mě vyděsila ještě víc.
"Lucy…" vydechla jsem, ale nestihla jsem to doříct. Ukončila to. Ukončila to nekonečné trápení. Měla hlavu jen pro sebe. Už jsem jí nemohla stát v cestě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Thalia Thalia | Web | 27. července 2012 v 19:59 | Reagovat

Je to opravdu zajímavý nápad, jen by sis měla dát víc prostoru k tomu ho využít :)

2 Deny Deny | E-mail | Web | 28. července 2012 v 15:23 | Reagovat

[1]: Dík, no já možná z toho uděláme takovou kratší kapitolovku, ale ještě si nejsem jistá C:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama